Z HUSOVIC DO TIBETU

Když jsem se v srpnu 93 na nádvoří mongolského kláštera Gandan ("Radostný") ptal přítele Cevendorže, cože to říkal novicům a proč se ti kluci potom poprali o právo dotknout se našich bicyklů, odpověď mě zarazila. "Řekl jsem, že vaše velocipédy byly v Lhase a že je viděl Dalajláma. Považují je za svaté." Bylo to tehdy rouhání a lež vůči těm mníškům. Museli jsem to napravit. V srpnu 97 jsme proto vyjeli ukázat bicykly z Husovic Jeho Svatosti do Tibetu.

ČTK nám poslala do Rovnosti dvojportrét kardinála Tomáška a XIV. Dalajlámy (e-mailem přes satelit - Jeho Svatost však praktikuje astrální cestování i bez PS) a takto vyzbrojeni jsme odlétli do Dílí - čtyři horští cyklisté z Favoritu a tři duše spřízněné, včetně dvou žen. Do Pathankotu autobusem a pak už kolmo, abychom si to požehnání zasloužili. Sto kilometrů do Dharamsaly bylo kouzelných, ale setsakramentských! Po jižním úbočí Himálaje, čajovými zahradami, palmovými háji, ale střídavě v monzunovém lijáku a vzápětí drcení srpnovým indickým sluncem. V exilovém sídle tibetského parlamentu jsme sekretáři Jeho Svatosti předali fotku a pozdravení brněnských křesťanů. Tenzing Gjamccho se na nás culil tak, že zřejmě věděl o naší cestě ještě dřív, než my sami.

Z hašišových lázní výš, než létá sup.

Nápad přejet na kole Hlavní hřeben Vysokého Himálaje (Main Himalaya Range) nebyl zrovna nejskromnější, ale skromní jsme nebyli. Startovali jsem v Manali ve státě Himáčal Pradéš. Usměvaví domorodci, levné hotýlky a nejlevnější hašiš sem přitahují dobrodruhy z Austrálie, Ameriky, z Izraele i z Čech. Na vypůjčených obstarožních motocyklech značky Yezdi rejdí po bazaru a v horách jsme je potkávali až k průsmyku Baralača. My jsme měli "motorky šlapací" (tak jim říkali místňáci) a jsa nezávislí na benzínu, dojeli jsme dál. Dojeli jsme na tu část Tibetské náhorní plošiny, která náleží indickému svazovému státu Džamů a Kašmír, do pohádkových údolí Ladak a Zanskar, zvaných Malý Tibet.

To ale znamená přejet Himálaj. Tahle strategická "silnice" je jen úzká spára, vystřílená do skalních stěn a buldozery vyhrnutá v gigantických suťoviscích. Otevřeli ji před pár lety. Hned za Manali byla stržená vodou a zavalená balvany velikosti vagónu. Vojenské náklaďáky a cisterny tu budou ještě pár dní čekat na uvolnění, my jsme měli aspoň klid na těch 2000 metrů převýšení do Rothang La (3 975 m). Celý den v serpentinách, vysokým jehličnatým lesem, pak alpínskýma loukama, zelenýma jak ta špenátová polévka dole v guest-housu. Ve společnosti stád, o něž pečovali pastevci a supi. Půl dalšího dne dolů, na dno nádherného himálajského údolí. Z vrcholových ledovců šestitisícovek se řítí dolů do Čandry desítky vodopádů, z nichž jsou zavlažována pole s hrachem, bramborama, ječmenem.

Den třetí jsme krváceli do sedla Baralača (4 891 m) a jen fakt, že nevezeme stan a jenom kilové spacáčky z Gemmy, nás přiměl sjet nocí o tisíc metrů dolů do hostinského stanu, který tu na tři měsíce vztyčují ladačtí hostinští. Po zbytek roku jsou sedla pod sněhem.

Velká Bariéra

Každý ví, že nadmořská výška změní les v louku a léto se vrátí v jaro. Himálaj změní všecko. Za Baralačou je dokonalý srážkový stín, nebe bez mráčku a zem bez vody. Sem tam plazivé býlí, po keři ani památky, natož strom. V mohutných usazeninách nemodeluje voda, ale vítr - fantastické figury, věže a kulisy. Nad ně pohled stoupá po monolitech himálajských obrů, k čelům bílých a šedých ledovců až z nesmlouvavé modři udeří i přes brýle slunce sluncí, to himálajské. Main Himalaya Range nezměnil jenom klima. Je hranicí mezi indickým subkontinentem a Centrální Asií, dvěma zcela odlišnými světy. Dělí indoevropské etnikum od rasy mongolské, je bariérou mezi královstvím trojice Bráhma-Višnu-Šiva a dominiem Buddhovým.

V sedle Lačulung jsme poprvé překonali obávaných 5 000 metrů nad mořem, Taglang La s 5 328 m n.m. znamenal rekord každého z nás. Hory beze stop lidské ruky, žádní turisté, pár náklaďáků denně.

Sjet 2000 metrů dolů bylo podstatně snazší. Když se v té měsíční krajině zablýsklo žluté políčko ječmene, zeleň hrachoviny a červená na velikém modlitebním válci, věděli jsme , že jsme to dokázali. Za šest dnů lze přejet Himálaj. Od Gangy k Indu. Všude kolem svítí bělostné mohyly čhorteny, každou osadu domků v tibetském stylu provází klášter, gompa, někde na skále. Jsme v Tibetu.

LADAK a ZANSKAR - údolí klášterů

Do Ladaku vede ještě jedna silnice: ze západu, z kašmírského Šrínagaru. Takže jsou tu kolegové trekkaři, horolezci, tuláci. Vedou Židé, Češi jsou slušně zastoupeni nejen námi. Ladak je údolí Indu a klášterů: Hemis Gompa, Stakna, Tikse, Spitok, jsou jich desítky. Ve všech se vybírá vstupné. Těch deset rupií ale sotva postačí na nutnou konzervaci či restauraci, kterou naléhavě potřebují všechny. Tak nevím, jestli turistika tuhle kulturu spasí nebo poníží na pouťovou atrakci.

Za autentickým zážitkem je třeba odjet tam, kam vedou už jen stezky. Tam se dostanou jen ti, kdo nelitují dřiny. Vchod do panenského údolí Zanskar hlídá dvojhora Nun-Kun (7 135 m), sedlo Pensi La a obrovitý ledovec Takar. Zanskar je pevnost se stěnami z pěti- a šestitisícovek, Zanskar je past, z níž jediná řeka uniká neschůdnou průrvou. Mohli jsme vycouvat nebo to risknout přes ledovce sedla Šingo La (5 096 m) a směrem na jih přejít Hlavní Himálajský Hřeben zpět.

Najali jsme muly a koně a riskli to. S bicykly střídavě pod vlastními rozbitými zadky, střídavě na rameni a střídavě naloženými na koňském hřbetu jsme pět dní nepřetržitě stoupali. Dávno skončily vesnice, skončily i samoty. Výš než krouží krahujec vystoupali už jen ti, kdo touží pokročit na cestě k osvícení. V těchto klášterech se vstupné nevybírá, sem se nechodí pro fotky, ale pro zážitek jiného jsoucna. Jméno a polohu té "mojí" gompy nemohu prozradit ani své domovské Rovnosti. Poznáte ji podle pražského dvojportrétu na hlavním oltáři. Napůl vtesaná do skály, napůl přilepená ve stěně, visí nad mléčně modrou řekou s lanovým mostem. Odnesl jsem si odtud chadak (bílou šerpu čestného hosta) a hluboký mystický zážitek. S lámou Gjalcchanem jsme strávili nad sútrami hodiny, které jsme vnímali jako minuty. Když ctihodný láma procitl z hlubokého soustředění, o deset let omládl, narazil si Adův trekkařský klobouk a dělal mi šprťouchlata před objektivem. Jana mu namasírovala bolavou krční páteř a všichni jsme cítili, že není proč odejít.

Koně a bicykly na ledovci Šingo La

Překonání toho pouta nás stálo hodně duševních sil, překonání ledovců sedla Šingo La sebralo poslední síly těla. Poloudušení, s tepem 160-170 jsme klopýtali za karavanou. Koníci bravurně překonávali stupně výšky stolu, přeskakovali bystřiny, po 15 cm široké stezičce traverzovali ujíždějící sutí a nořili se do převisů sněhových polí. Dávali nám lekci horského lezení, strašlivě namáhavou a nekonečně krásnou.

Po šesti hodinách na šňůrách zavlály praporce se obrazem větrného koně a otevřel se pohled na jih. Tam dole se kolem Gangy tetelí miliarda lidí v jiném světě. Himálaj mění všecko. Jenom krásné úsměvy na tisíci tváří byly stejně nakažlivé, ať říkaly Čulej (tibetsky), Namasté (hindu) či Salam-alejkum. Nebo taky Háj, Nazdar či Šalom.