Revizoři

NUMIZMATIK

S lahví vodky v napřažené pravici, v levé ruce bicykl a za krkem pohublé expediční brašny - tak jsem tehdy lezl u Bajkalu do Transsibiřského expresu. Zatímco jsme v sedlech kol i mongolských koní pátrali v burjatských horách , zvaných Sajany, po nově budovaných lamaistických svatyních, zvedla ruská vláda ceny na železnici. Pro cizince na trojnásobek a to už jsme zdaleka neměli.

"Vy načálnik pójezda?" vyhrkl jsem na neoholeného chlapa v saku admirála a s lampasama na kalhotách. Tedy na teplákách.

"Abjazátělno, samozřejmě!" pravil hrdě a přijal lahev.

"My češský výzkumníci a pojedeme s váma do Moskvy."

"S vjelocipjédami?" zeptal se nevěřícně, odzátkoval vodku a zamkl se s ní a s děžurnou do služební komůrky.

Další tři dny jsem vymýšlel a přeříkával si několik variant výmluv, proč že cestujeme za domorodé = třetinové jízdné. Tři dny si nás přepravce nevšímal. Až za Kazaní někdo obřadně zaklepal. Do kupé vkráčel gaspadín revizor. Nadechl jsem se k výmluvě č. 4, leč předešel mě:

"Pánové prominou, nechci obtěžovat. Jen se chci pozeptat...." Vytáhl nejtlustší jízdní řád, jaký jsem kdy viděl. "Znajetě, ja numizmatík." A vylovil z něj finskou dvacku, nějaké papírové guldeny, pětimarkovou bankovku a četné další.

S obzvláštní zálibou pohlédl na vylisovanou desetidolarovku. Pochopili jsme. Pečlivě jsme prohledali váčky a vyndali to nejcennější, co v nich bylo. Musel být navýsost spokojen, když si v tom svém herbáři odnášel šest papírových desetikorun. Před měsícem vypršela jejich platnost, byly teď skutečně důstojným darem. Skutečnému numizmatikovi.

To bylo v září 1995.

NAD PĚNÍCÍ ZAMBEZI

Vloni koncem listopadu jsme se kodrcali v jiném vlaku. Ekonomická třída je i v Zimbabwe slušné označení pro tu nejhorší. Ale dokud mají ve výčepním vagóně pivo (doporučuji vám značku Zambezi), je noční spoj od Victoria Falls do vnitrozemí snesitelný. Až na to, že ti černoši pořád něco chroupali a nejhubenější jsme tady byli my.

Ke všemu ještě revizor! Za osobní lístek jsme dali 28 zimbabwských dolarů a on chce ještě 30 za každý bicykl. Že prý "extra spešl vagón a móc tezky kolo, pane" a tak dokolečka. Nepokrytě jsem mu nabídl 20 dolarů do kapsy. Ruka mu zacukala, ale loajalita státního zaměstnance ještě zvítězila. Vrátil se za hodinu s tlustým nečitelně popsaných sešitem, jímž dokazoval, že 3O babek za jedno kolo je správná taksa. Plynule navázal, že vidí, jak vypadáme a tak že bude stačit 30 za všecky.

Moji padesátku jsme zašli rozměnit do vagónku - výčepu. Dopadlo to potykáním nad sklenicí pěnícího Zambezi. Bryan pak pravil, že končí službu ve stejné stanici jako my a že přece nebudeme ve dvě v noci stavět stany. Musíme k němu domů, žena bude mít radost.

Paní revizorová byla žena podle ndebelského ideálu, totiž velká žena. Dobrých 140 kg. Taková, co vrhá velký stín pro svého mužíčka. A opravdu měla radost, hlavně z korálků z Jablonexu. Ráno nám uvařila kukuřičnou kaši sadza a pan revizor, totiž můj přítel Bryan Dave Daihai, mi daroval vyřezávanou židli. Tahal jsem ji na kole 2 týdny po celé Zimbabwe . Zajděte se na ni podívat do výlohy na Rašínově ulici.

Až tehle fejeton pošlu Bryanovi do Hwange, určitě ho povýší. Já jsem teda lepšího revizora nepotkal. A že jich bylo!