Raikotská soutěska je jedním z nejhlubších kaňonů světa. Indus tudy teče v 1 200 metrech a nad něj se trapně vytahuje Nangá Parbat do 8 125 m. Na horním (severním) konci soutěsky Pákistánci postavili něco mezi pomníkem a rozhledničkou. (Dost to připomíná kulometné hnízdo u cesty, stavitel se nezapřel.) Nápis na žule tvrdil, že je

NA JIH HIMÁLAJ,

NA ZÁPAD HINDÚKUŠ,

NA SEVER KARÁKORAM.

 

Od jihu jsme proti proudu Indu právě přikodrcali autobusem z Rávalpindí. Západně ležící Čitral uzavřeli pro bílé poté, co Amící bouchli raketama do táborů afghánských teroristů-talibanistů a v Čitrálu na demonstracích vykřikují smtr bílým. Oblast severně - to jest podél Karakoram High Way jsme prozkoumali před čtyřmi lety a v české cyklistické literatuře dostatečně popsali.

Zbývá tedy jen východ, o němž pomníček mlčí. Baltistán je totiž částí pákistánského kusu Kašmíru. No a o Kašmíru se raději mlčí.

 

Pionýrští máme šanci být právě v Baltistánu a to musíme řádně popojet na východ.

Cesta do Kašmíru vede proti proudu Indu. Ten teče od pramene (v Tibetu, pod Kailášem) až k našemu pomníčku pořád na západ. Drží se severně od hlavního hřebene Himálaje, souběžně s ním a číhá, kudy uniknout dolů. Tam, kde řeka překračuje indicko-pákistánskou hranici (veskrze nepřirozenou, dělící Kašmír podle frontové linie z r. 1972), vyrůstá severně od Indu nejzaledněnější kus planety (krom pólů), Vysoký Karákoram. Za pár dní tam budeme.

Tady pod náma do Indu ze severu vpadá divoká řeka Gilgit a veletok se prudce obrací k jihu, aby definitivně udeřil na hradbu hor. Raikotskou soutěskou odřezává Himálaj od Hindúkuše a uhání pak přes celý Pákistán do Indického oceánu u Karáčí.

 

Z pošramocených pytlů jsme tady ráno 30.června 1998 vysypali velocipédy a hnuli se proti proudu. Výhled je tu - no, jako z kaňónu : skalní stěna po levici, vpravo divoké válce zuřící řeky a za nimi zase stěna hor. Měl by to být masiv Nangá Parbat, ale od 4 000 jsou mraky.

V 5 000 mraky, v 6 000 taky. Ale kdo byl ochoten zalomit si krk úplně nejvíc, byl odměněn - ba oslněn. Kdesi ve stratosféře skřítci rozhrnuli záclonky nebes a my zahlédli Jeho tvář. Jeho tvář severní (i Brahma má 4 tváře), od 7 a 1/2 tisíce až po temenní čakru , s bělostným praporcem v 8 125 metrech. Hlavu boha jménem Nangá Parbat, Diah Mir, Král Hor. U jeho nohou se vinula tenká nitka ledovcového proudu Indu a v němém úžasu stálo osm Evropanů, pranepatrní jako mravenci.

Blesklo mi , že se známe od minule a tak se Pan domácí uvolil na mě ze své nesmírnosti mrknout. Ale vrcholová stěna vyzařovala jen drtivý majestát a neoblomný, chladný odstup. Jako zářící kra čněla nad oceán mraků a pod jejich hladinou kotvil podstavec Nanagá Parbat na ploše nejméně 50 x 50 kilometrů v monstrózních sedimentech praoceánu a na terasách, jež nanesl Indus. Řeka jako hádě u paty obra a přece vítězí. Po miliony let stíhá stále zařezávat své dno nejméně o tolik, o kolik hory poporostou.

 

Mockrát jsme nevěřícně mysleli na posádku českého maxiraftu Matyldy, když se Indus vztekal pod naší silničkou do Skardu. S lítostí jsme minuli vstup do údolí pod Haramošem (7 409 m), ale náš cíl byl dál a výš. Byl jím masiv Baltoro Muztag, segment v páteři Vysokého Karákoramu, který obsahuje K-2, Gašerbrumy i Mašerbrum (7 821 m). K posledně jmenovanému chceme vyjet "na kontakt".

 

Těch 170 km do Skardu je na dva, nejvýš tři dny, pokud cesta zas někde nespadla. Jako všude v Karákoramu, je dobré mít s sebou menší zásobu jídla (na 2 dny) a při každé příležitosti nabrat (a desinfikovat) vodu až po špunty. Vozili jsme 2 půldruhalitrové lahve, jednu na sedlové, druhou na dolní rámové trubce zespodu - dírky tam umí nanýtovat každý autoklempíř. Trojúhelník rámu vyplnili u Junka beze zbytku brašnou na míru.

 

Skardu je jediný bazar. Je to poslední zásobovací bod pro ledovec Baltoro a okolní kopce. V Mongolsku či Ladáku jsme se pozitivně dobíjeli v klášterech, v muslimském Orientu tak činíme na bazarech. Dva krámky se "starožitnostma" jsou jedinými reprezentanty kultury. Tedy krom tří mešit a královského paláce, zchátralého dřevěného domu na dvě patra. Potomci Rádžů ze Skardu tu bydlí podnes - jménem královské rodiny nás přivítal překrásný hnědák, uvázaný k vyřezávanému sloupu vstupní verandy.

 

Užili jsme si šašliků (jehla za 5 rupek), Janě za 3 hodiny a za stovku spíchli příjemné gatě planďáky. Po všití AB vložky vznikly stylové cyklisťáky, vhodné pro dámu do konzervativního šíitského prostředí. Přespali jsme pod hvězdičkama na ploché střeše hotelu a ráno pokračovali na východ.

 

V protisměru sjížděli do města vesničané (tj. muži) na náklaďáčcích, aby se zúčastnili jakéhosi muslimského svátku, který se tu pravidelně zvrhne v demonstraci síly náboženského odhodlání ( slušně řečeno ). Asi nacvičovali už cestou, takže naše zdrav. sestra Jana ovinula jednu rozbitou hlavu a moje lékárnička utrpěla první ztráty. Kdekoliv jsme zastavili ve vsi, mohli jsme si otevřít polní polikliniku. Bílý muž má přece vždycky nějaké pilulky a tak nám vesničané ukazovali svoje boláky a nosili k ošetření mimina. Veselo nám z toho nebylo.

 

V poledne jsme po liknavě střeženém mostě naposled přejeli Indus a odbočili. Smutně jsme hleděli na jihovýchod, odkud se hnaly jeho ledové spousty. Tam za linií zastavení palby leží Indie a její díl Kašmíru přechází u kláštera Mulbek v opravdový Malý Tibet, v pohádkové údolí Ladák. (Nechali jsme tam kus srdce předloni a dá-li karma, zajedeme tam v děvětadevadesátém znovu.)

Proti proudu severního přítoku, řeky Šok, jsme se nořili do pohoří Karákoram. Na venkově zmizel ten neblahý pocit unisexuálního světa muslimských měst. Venkovanky se kuželovými nůšemi na zádech se sice odvracely od fotoaparátů, ale při troše pohotovosti... Vášeň lovecká bývá silná. Fotoreportér tu může být buďto slušný nebo úspěšný. Nikoliv oboje.

 

Navečer, po 110 kilometrech v horku, nedopití, neaklimatizovaní, s plnýma báglama (takhle by to dál nešlo!), jsme se svalili do krčmy ve vsi Bara. Jelikož tu nemají hotel (jen vedle "výčepu" je špeluňka se dvěma matracema na zemi), ujal se nás syn pana starosty. Zahed to ovšem s tou pohostinností přeháněl. Pořád plánoval, jak v Bara rozjede ten turistický byznys, ale sám za nás za všecky platil v hospodě a ne a ne si vzít naše rupie. Až jsme se pohádali. Naštěstí to nikdo nevzal vážně. Z mnoha pákistánských adres je teď Zahed (žel) jediný, s kým si dál píšeme.

 

Fotografování děvčat v Bara už nebyl lov, byla to veselá hra, kdo bude rychlejší. Provokující pohled a okamžitý souboj. Tuze fotogenické jsou domky v prudkých stráních. V zemi zapuštěné trámy-pilíře nesou plošinu. Pod ní bydlí krávy a kozy a je tam obvykle svedena stružka ze zavlažovacího kanálu. Koupelna je to dost nediskrétní, a tak Mohamedovo nařízení o pěti omýváních denně je plněno liknavě. Krávy se nestačily divit, když jsme se tam postupně všichni spustili s ručníkem.

 

Vzhůru se malebně šplhají sruby a verandy, často dvě i tři patra pospojovaná vnějšími žebříky, to jest kládami se záseky. Oživeno směsí děcek, slepic, hadříků nejasného určení, meruněk, svazečků trávy, klacků a kořínků.

 

Okolní stráně byly posety meruňkami. V oddechovém dni jsme koštli meruňky všech zdejších 29 odrůd, moruše různých barev a horský čaj v několika staveních. V Bara bylo dobře.

Za Khapalu - kdysi konkurenčním královstvíčkem vůči Skardu - je most a naproti se do Šoku vlévá Huše. Proti její vodě, dolinou Huše jsme 2 dny funěli do vsi Huše. Kdyby tahle cesta byla jediné, co nám Karákoram dal, stálo by to za let do Pákistánu!

Ovšem na slicky to nebylo. Měl jsem vpředu Tom-slicka a vzadu nějaký "ultraspíd", nachystané na zpola asfaltovou Karakoram High Way. Tam byly skvělé, tady v Huše ne.

Ale před Tomem smekám, co ta guma vydržela. (Jednou jsme najeli do údolí Hispar - v horní části s ledovcem Hispar, z nejdelších na světě - a během padesáti metrů jsme nasbírali každý v průměru 20 defektů. Po stezce se plazila nenápadná bylinka a bez varování rozdávala trny. V Tomovi-slickovi bylo trnů aspoň třicet -ještě doma jsem je tahal- , ale skrz prošly jen dva.

V terénní gumě trny prošly tenkou stěnou mezi špalky snadno. Dvě hodiny jsme lepili, pak jsme se za stálého dohušťování vrátili.)

 

Dolina Huše začala dvaceti kilometry příšerných kočičáků - to jak jsme projížděli náplavy při soutoku. Ve stráni je vystřídaly ostré kameny, často úplně utopené v jezerech jemňoučkého prachu. Kamení ostatně lítalo taky vzduchem. Velikou pohostinnost dospělých se snažili kompenzovat místní kluci. Pokřikování na projíždějící poutníky se nejprve měnilo v divoká gesta. Jak se banda octla za našimi zády, když už jsme jim neviděli do očí a na ruce, začaly lítal meruňky, pohříchu často taky kameny. Tady je jiný kraj, tady se tradičně střílí do zad. Naše čtyři cyklistky to nesly těžce a nám čtyřem chlapům nezbylo, než je chránit svými těly a řevem s koulením očima na ty spratky. Kamenování má tady tradici ( pastevci usměrňují svá stáda házením šutrů ), takže myslím, že by nás snadno zabili, kdyby mohli a chtěli. Stříleli na nohy a nám nezbylo, než to brát jako škádlení, jako klukovskou hru na partyzány.

 

Na řece Huše leží osady Kane, Kande a Kunde. Nezjistili jsme, ve které že to pod meruňkama nocujeme. Ráno, když jsme s plným měchýřem zašel za skalku, zapomněl jsem v mžiku, proč tam jsem. Letěl jsem ke žďáráku, popadl minoltu a hnal se zpět. Ještě tam byl.

MAŠERBRUM ! Na konci šedého, zaprášeného údolí se zvedala nebetyčná kamenná katedrála. Její nasvícená hlavní věž zářila z ranního oparu růžově oranžovým jasem. Meruňková hora.

 

Další tři dny jsem nefotil nic jiného. Mašerbrum s jačím býkem, Mašerbrum s bicyklem. Mašerbrum s pasáčkem koz, Mašerbrum s dědečkem. Šlo to překvapivě snadno. Focení v Huše je totiž byznys. Děti postojí za sušenku, holky za pět rupek Kluci za podání ruky - jsou hrdí a neúplatní.

 

Tyhle vesničky se mi nějak líbily víc, i lidé byli jiní. Došlo mi to opožděně: Ty verandy pod rovnými střechami z klacků a hlíny, vždyť je známe z Ladáku! To je přece tibetská architektura. V každé další osadě výš do hor si nás prohlížejí oči šikmější a děti stále ušmudlanější. Nemohlo být pochyb, blížili jsme se Tibetu. Koneckonců náš Ladák s buddhistickými kláštery je támhle za kopcem! A kolem nás zní tibetština, prý archaická, čistší než v čínském Tibetu.

 

Bože, to by byla cyklistická výletní trasa : Údolím Indu od Kailáše do Karáčí. Jenže svatá hora Kailáš je cizincům zakázaná. Čínsko-indická hranice uzavřená. Z Upši Ladákem do Kargilu to jde, pak je linie zastavení palby. Zastavují tu leda pocestné, s tou palbou je to horší. Na ledovci Siačen leží v 6 000 metrech zakopaní horští myslivci indičtí a proti nim horští skauti pákistánští. Lapají po dechu, občas spotřebují něco kulometných patron a zase pěkně zhluboka dýchají tentýž řídký vzduch. Ztráty na životech jsou - zpravidla na zápal plic či otok mozku. Horská nemoc existuje.

 

Půl dne pochodu nad Huše je jeden z táborů pro Mašerbrum a Gašerbrumy. Má atmosféru opravdického horolezení, kantýnu a suché WC. To některé z nás nadchlo natolik, že přiměli výpravu upalovat honem dolinou Huše zase dolů, abychom těch "bejs kempů" objeli co nejvíc. Hurá pod Nangá Parbat!

 

Náš hoteliér ve Skardu, pan Muhammad Aslam, kroutil hlavou nad rychlostí našeho návratu. Když zjistil, že se chystáme vyjet na Deosaiské pláně, zahájil kampaň za uplatnění džípů svých bratranců.

"Mistr, Plains jsou vysoko, moc vysoko! Na kole je to nemožné, je to o 2 000 metrů výš. Pro 8 lidí a 8 kol potřebujete 4 džípy. Vy jste moji hosté a přátelé, já vám udělám cenu. Very spešl prajs! 3 000 rupií." pravil s laskavou převahou. "Za každý." tiše dodal. "V žádném případě." utrousil jsem lhostejně a věnoval se smaženým vajíčkům. Jediný obsazený stůl ve velké jídelně byl ten náš, personál byl v početní převaze. Převahu při smlouvání jsme tudíž měli my. Byl to dlouhý boj. Trval přes vajíčka, kuře masala, puding a spoustu čajů. Výsledkem byl jeden džíp za 1 700 rupií, který musíme propustit nejpozději v 6 večer.

 

Zrána jsme milý džíp napěchovali báglama a přikázali mu jet v uctivé vzdálenosti za námi. Znova jsme projížděli pásmem "alpinských meruněk", ve Skardu už byly tak do mače, 100 metrů výš v zavařovací zralosti a na posledním stromě vysoko nad městem byly ještě zelené. Za ním jsme se ponořili do strže vymleté ve slepencích. Vyšvihli jsem se na čelní morénu ledovce, z kterého zbylo jen jezero. Na zdejších pstruzích je založen veliký turistický byznys. Za pouhých 100 dolarů vám půjčí netoliko prut a žížalu, ale i úlovek usmaží. Letos sem, zdá se, turista ještě nezabloudil. Z propadu turistiky se s námi jistě radovali i ti pstruzi. Hostinský nám usmažil aspoň langoše prata. Po několika čajích jsme zamávali téhle kantýně, pro dnešek první a poslední.

 

Cesta to byla strašně krásná. Víc ale strašná než krásná. 2 000 metrů je dost dřina v každém případě, natož když cíl je ve čtyřech tisících. "Džípovka" se zakousla do nekonečných svahů, místy strmá tak, že džíp nesmí zastavit. Nerozjel by se.

 

Dle zkušenosti Evropana by nad těmahle skaliskama měl být už jen sníh a led a modř oblohy. V Himálaji je to jinak. Velké řeky (tady Indus) tečou v nadmořské výšce kolem dvou tisíc metrů a do jejich velkých údolí ústí hluboké strže přítoků. O pár tisíc metrů výš se strž rozestoupí v široké povlovné údolí nebo dokonce v náhorní plošinu. Sem se prodírají další zdrojnice opět úzkými hrdly kaňonů a strží. Na nich se situace opakuje. Himálaj je zkrátka několikaposchoďová.

 

V "přízemí" kukuřice, v "prvním patře" ječmen, ve "druhém" pastviny. Spojujícími "schodišti" jsou strmé rokle s peřejemi a vodopády. Toto jsou patra přístupná koním a tedy i cyklistům. Do "třetího patra" lze pěšky, do dalších už s cepínem, kyslíkem... Po deseti hodinách veliké dřiny jsme se z hrany deosaiského srázu otočili, uvidět inzerované nevídané panoráma osmitisícovek Baltoro Muztagh. Zůstalo vskutku "nevídané" - byly mraky.

 

Karákoram nemá náladu, neva. Vychutnáme si paňdžábský Himálaj. Deosaiské pláně jsou patrem pastvin. Vysokohorská step je bez jediného stromu, zato rozkvetlá tisíci protěžemi, hvozdíky, rdesnem... Kolem dokola věnec šestitisícovek, občas potok a víc nic.

 

Asi 10 kilometrů od severní hrany Plání zničehonic čouhal z toho "nic" dřevěný stožár s bílo-zelenou vlajkou Pákistánské džamahírije. Pod ní se krčil stan-zemljanka ve funkci recepce, restaurantu, skladu, kuchyně, inform.centra a kurníku. Vedle stálo áčko klidně pro 8 lidí, to jsme si pronajali za 200 rupií - na smlouvání nebylo sil.

 

K mání byly placky nebo čikin-masala. Když teda v Pákistánu nelze vítězství zapít, pojďme je zajíst! Krom toho Andrea chtěla vědět, jestli mají prsíčka nebo stehýnka a kde mají mražák. Po vyslovení naší objednávka vzal Ahmed kudlu, vyšel před stan a vrhl se doleva. Chvíli se ozývalo divoké kdákání a kletby v jazyce šina. Než jsme vyběhli s fotoaparáty, kuře už mělo beznadějný náskok. Scénce naštěstí přišlo přihlížet kuře č. 2, poněkud neduživější. Tak jsme snědli aspoň to.

Za soumraku přihnali dva jezdci stádo koz, jejich vůně se smísila s vůní stepi a já už jen čekal, kdy uslyším mongolštinu. Vzpomínal jsem...

Pozdě večer nás probudil rachot džípu a halekání mužů. Pak bubny a divoký zpěv. Než jsme se vyštrachali ze spacáků, stál opodál nomádský stan (černá celta, přehozená přes kůly) a na ohýnku se hřálo v hrnci vařené skopové. Asi 6 chlapů vyzpěvovalo jak po pěti dvanáctkách. Bohužel pili jen čaj, zato nás naň pozvali.

Přiměli nás zapět cosi jako Zaspala nevěstáá a já se pak vnutil s foukací harmonikou do jejich bandu, tj. k oboustrannému bubnu a tamburíně. Euro-asijské "etno" mě načisto strhlo a oni byli příliš slušní k hostům, než aby mě po právu zaťali. Když to tak promýšlím: Zpívali líp, hráli líp a utkat se s nimi v mužském sólovém tanci jsme nemohli ani pomyslet. Kdo tam byl ten "kulturnější"? Ráno byli "barbaři" pryč, až diáčky doma mě přesvědčily, že to nebyl sen.

 

Cesta přes pláně je jediná možná - k průsmyku Čačor (ze severní hrany jeden den na kole). Kantýna je asi v polovině cesty, u mostu v místě zvaném Army camp. Všechny odbočky na východ jsou vyloučeny - linie zastavení palby je kousek za horizontem. Pláně jsou projížďkou kvetoucí stepí, přes roztomilé brody, mírnými výjezdy a táhlými sjezdy. Odpoledne nás u jezera zdrželi svišti (pózováním před objektivy) natolik, že jsme do Čačorského sedla přijeli málem pozdě.

Sedlo je na západní hraně Plání a nám se z něj otevřel pohled na obrovský kus Paňdžábského Himálaje s Hindúkušem v pozadí. Nekonečná hradba šestitisícovek přecházela severně v kopce karákoramské, ale moc jsme je nevnímali. Vedle místa, kam právě zapadalo slunce, čněla totiž k nebesům hmota hory Nangá Parbat, převyšující okolní velikány o dva až tři tisíce metrů. Její jihovýchodní, Rupalská stěna clonila řádný kus oblohy, kolem běhali beránci a červánci a my jen padli na zadek. Rony a já jsme do rána nemysleli na nic jiného, než jak ho ráno zaostříme, odcloníme a naexponujeme. Stalo se.

 

Až budu příště stát v Čačor La, chci mít pod sebou full-suspension a maximálně baťůžek. Dva tisíce metrů výšky, 20 kilometrů technického sjezdu a pak dalších 50 dolů po prašné cestě z Čilam do Astoru, to je další denní etapa. Sjeli jsme to i na tuhé vidli, s báglama, s radostnými pády a večer s nahromaděnou únavou z třídenního (zbytečného) spurtu ze Skardu do Astoru. Smekal jsem před svými spolujezdci, ale bylo jasné, že potřebujeme zastavit.

Tři dny v Astoru vyplnili kolegové výjezdem do základního tábora pod 4 500m vysokou Rupalskou stěnu. Já se sestřičkou Janou jsme se věnovali etnografickým bádáním. Tady v Astoru jsme se ocitli na staré karavanní stezce, kdysi jediné spojnici mezi Britskou Indií a nezkrotnými horskými knížectvími kolem Gilgitu. (Teprve po otevření Babusarského sedla, 4 300 m, v roce 1892 se cesta zkrátila. Vyzkoušeli jsme ji před 4 lety a pojedeme ji na závěr této výpravy znovu. Babusarské údolí s převýšením 3000 metrů je nejstrmější cyklistická záležitost, jakou znám. I tato cesta je už opuštěná, od roku 1979 se jezdí Kóhistánem, soutěskou Indu po Karakoram High Way.)

Horalé v Astoru jsou šíitští muslimové, mluví šina a nemluví anglicky. My nemluvíme šina a jsme nevěřící ďaurové. Korán přikazuje ctít hosty, ale dokud jsme práh domu nepřekročili, stálo by za úvahu nás (zabít a) oloupit. Každý cizinec je přece boháč.

 

Musí se na to "od lesa", to jest z hospody. Tam si přisednete k nejstaršímu dědulovi a objednáte čaj. Zapijete jím libovolnou pilulku a dědulovi nabídnete. Vytáhli jste jednu z nejvyšších karet - léky. Chybí tu zoufale, chybí osvěta, chybí péče, nejsou zdravotníci. Léky jsou tvrdou devizou. Můžete se prohlásit za lékaře, (je fajn, je-li to pravda, ale nezbytné to není) a tím jste vytáhli kartu nejvyšší možnou. Pak už jen léčíte a etnograficky bádáte. Navíc se cítíte jako pan doktor, ne jako společensky legrační figurka české společnosti.

 

V hospodě v Harča to proběhlo obdobně. Šamšad, drobný čtyřicátník s inteligentní tváří, uměl navíc anglicky. Vysvětlil to tím, že pracuje v Tiskovém středisku v Gilgitu a hned se zeptal na naši profesi. Za deset minut už jsme byli u Šamšadů. Ordinoval jsem pro muže a chlapce v obýváku na koberci, Jana zřídila ženskou vyšetřovnu na verandě na lehátku. Pohled, pohmat a poslech ( všecko přes oděv ovšem) - klasické vyšetřovací metody slavily úspěch. Šamšad překládal pacientům naše rady stran životosprávy a hygieny, eventuelně jak užívat léky, které jsme mohli postrádat. Zdravé děti fasovaly korálky, aby jim to nebylo líto.

 

Naši krátkou zkušenost nelze zobecnit, ale vypadalo to, že

A. Muži v údolí řeky Astor jsou dobré mysli, dobře živení a trpí neduhy z nedostatku pohybu, např. bolestmi v kolenou z toho, jak celé dny dřepí na bobku nebo sedí se zkříženýma nohama. Krom toho mívají, žel, často tuberkulózu, strumu, střevní parazity, chronické infekce dýchacích cest a další choroby.

B. Ženy v Astorském údolí jsou pod šatičkama kost a kůže, převažují u nich bolesti zad, neduhy z přetížení. Zkoušel jsem několikrát pozvednout těžké otepi ječmene, které horalky snášely z mnohakilometrové dálky, po krkolomných chodníčcích a po příšerných lanových mostech. Od mládí se chuděrky vláčí s půlcentovými břemeny, páteře vybočené, svaly žádné. Spektrum obtíží bylo daleko širší, ale nechci vás rozesmutňovat.

 

Honorář jsme si odjedli. Usadili nás na koberec k čelní stěně obýváku, kam ženy vchází toliko obsluhovat se sklopenýma očima, jen se mihnout, aby nerušily pány. Po dvou týdnech placek čapátý, bez chuti a vůně, jsme se ztěží ovládali, když před nás postavili plochý pecen chleba pithi. Peče se na žhavém uhlí z celozrnné hrubé mouky, asi ječné. Skvělý byl už tím, že těsto osolili. Hlavním chodem bylo čapšuró, taková místní pica. Na tlustou vrstvu těsta nakladli měkký sýr burus, cibuli a co dům dal. (V dolině Nagar jsem to objevil v zapadlé krčmě ve variantě se skopovým a rajčaty.) Přiklopí se to další plackou, okraje důmyslně a ozdobně slepí. Vznikne "taštička" přes celý talíř, může se upéct nebo usmažit.

 

Poprosil jsem o mléko a dostal damanu-mamu, mléko kyselé, chuti náramné. Když se damanu-mamu svaří, vylisuje a usuší, vznikne trvanlivý kyselý sýr kurut, chuti ukrutné. Znám jej důvěrně z Mongolska. Na závěr byla moč. To jest polévka, tahle byla ze sušených meruněk a ječné mouky. Nic moc. Dojem napravil čaj z horských bylinek. Znatelně s nimi do nás vcházelo dobro a síla tohoto údolí.

Nějak se nám nechtělo zvedat. Šamšad pořád doléval, jeho tatínek nepřestával Janu ovívat zelenou ratolestí z himálajského topolu, bratranec pyšně hovořil o nalezištích drahokamů a o dětech. Švagr brblal na zatracenou armádu, co spolkne 80% státního rozpočtu, a na nesmyslné šarvátky o nic. Kdosi kul plány obchodní výměny česko-pákistánské...

Většinu toho jsem zapomněl, taky sílu z bylinek už jsme dávno vyčurali. Vím ale jistě, že jsem v životě nezažil lidi, kteří by si tak vážili hosta, a že jsem si nikdy tolik nevážil být tím hostem, jako tady, v šíitské rodině v Harču.

(A stejně měl ten Šamšad zřetelně šikmější oči.)