Motto: Ráno budu žít už volný jako vlk, co se urval z pout...

(P.Ulrych, LP "Nikola Šuhaj Loupežník, Panton 1974)

 

ZELENÉ PAHORKY MONGOLSKÉ

Povalili ho na záda a jeden z Mongolů na něj klekl. Nůž v jeho pravačce jsme postřehli pozdě. Všichni strnuli. Vzápětí nůž proťal břišní stěnu a potomek Čingisův tam vrazil ruku. Ten dole se přestal zmítat a jen zděšeně civěl na ruku, po loket zabořenou ve svých útrobách. Mongol zašmátral směrem k srdci. Pak se něco přetrhlo a náš přítel zvrátil hlavu. Navždy.

 

Začátkem července 1993 přinesla ČTK alarmující zprávu, že na severozápadě Mongolska vypukl hladomor a že tam směřují kamióny s humanitární pomocí. Nemohl jsem udělat nic jiného, než povolat kamarády z "MTB-Favorit klubu", popadnout bicykl a vyrazit tam. Mám totiž tu zem moc rád. Pesimisté trvrdili, že nás diví Mongolové zabijí a snědí, optimisté nás ujišťovali, že nemáme ani zdaleka jateční váhu. Přčdem vás uklidním. Zjistili jsme, že Mongolové hlady neumírají. Dál vesele podřezávají po starém způsobu berany (viz výše, lejou do sebe litry ajrigu, pokuřují a dělají roztomilé děti. Po tom zase pokuřují. Cizince nutí dělat totéž.

 

IRKUTŠTÍ KOZÁCI

(Brno - Olomouc - Moskva - Irkutsk - Mondy - Ulaan Ude - Kjachta , 8 800 km)

Vymklo se nám to z rukou dost brzy. Ruští ozbrojenci nám uzavřeli horský přechod Mondy - Turtu ve Východních Sajanech, přechod nejbližší ke shora zmíněné krizové oblasti. V Irkutsku nás sice zastihl fax z ruských diplomatických kruhů (díky, přátelé !), že pohraničníci v Mondy o nás vědí a propustí nás, že bumážky něnádo. Což byla ale jobovka, protože bez bumážky nejde nic. Upřímně řečeno, ono se to začalo vymykat ještě dřív.

Už za Olomoucí mě chtěl jakýsi dvoumetrový Čečen vysadit z jedoucího expresu za to, že jsem přinutil průvodčí použít záchrannou brzdu. Jinak to nešlo. Posádka vagónu byla komplet ožralá a vlak se rozjel, ještě když na peróně zbyl jeden bajk, většina báglů a Janičksa Leblocvhová, psycholožka výpravy. No uznejte!

V čarokrásné Tunkinské dolině kousek od Bajkalu jsem si zas poněkud nalomil pravé zápěstí. Než jsem zvládl řízení nákladního kola levačkou, liskl jsem sebou ještě dvakrát. 200 kilometrů jsme to takhle řídili proti proudu Irkutu.

Skvělého azylu jakož i poučení o slunečních erupcích se nám dostalo na observatoři v Badary (stojí tam soustava asi 250 parabolických antén slunečního radioteleskopu) a hlavně v Mondy.

Nad pevností v Mondy zavlála carské zástava poprvé před 300 léty, když drsní ruští kozáci vytlačili jihovýchodní hranici impéria až sem k prameništi Irkutu na burjatsko-tuvinsko-mongolském pomezí. Asi150 srubů obehnaných palisádou ze zahrocených kůlů, "ostroh".A trikolora vlaje na pozadí ledovců Möngke-Sardyku dodnes.

Na pohraničním hřebeni nad osadou ční obří bělostná vejce koronarografu a jiných ...grafů. Dobračisko Vladimír Spiridono -vič Baškircev a jiní akademici - "slunečníci" tady v teplákách za pomoci počítačů první generace shromažďují informace o Slunci, erupcích zejména. Ty pak odesílají do světového centra v Boulder, Colorado. Zřejmě ku zmatení soupeře. Irkutští fyzikové tu ovšem dokážou čelit beznaději vhodnou rehabilitací, např. saunováním - baňováním a pozoruhodných úspěchů dosáhli ve sběru letošní nadúrody brusinek.

Kolem "Solněčnoj" kvetla tajga. Odvážně jsme kombinovali divoký rybíz s divokým česnekem, na to žemelosť a brusinky. Olga Ivanovna nám podstrojovala kašu perlovou, kašu jáhlovou, kašu režnou, kašu pohankovou. Já zatím podstupoval výslechy u náčelníka pohraniční stráže, cože jsem to za žurnalistiky. Nechápu to, ale vůbec neznal PELOTON. Pořád mlel, že toto je přechod jen pro graždany SSSR a MLR. Což jsme věděli, proto máme zvláštní povolení od Mongolů (pane konzule Sodnomdžanci, srdečně děkujeme!) a onen fax v češtině s ujištěním z ruské strany. Náčelník kličkoval, prý se nemůže dovolat na velitelství v Kjachtě, a tak podobně. Prostě se na nás vykašlal, blbec. Armáda ostentativně ignoruje neexistenci Sojuzu, všude nápisy CCCP, rudé vlaječky na velitelově stole a mapa říše nad ním, kašlou na nějaký liberálně smýšlející diplomaty z Moskvy. Zbývalo proplížit se nocí kolem hlídek nebo projet zpátky 800 kilometrů Burjatskou republikou kolem Bajkalu a do Kjachty. Sajany se zatáhly. Nahoře sněžilo, tajgu bičoval liják a tak jsme zvolili druhou variantu.

 

KLÁŠTER RI-BO-DGE-RAJAS-GLING

(Kjachta - Darchan - Urga - Zuunmod -Urga; 450 km)

"Óm, mani padmé húm." Ó, klenote, jenž jsi na lotosu! LBuddhistický chrám v klášteře Gandan duní tibetštinou, posvátné slabiky rozechvívají desítky thang-ka, obrazů svatých na hedvábí, zavěšených podél všech stěn, na sloupech, od stropu. Oltář je přecpaný sochama a soškama všech ztělesnění Buddhy, bóddhisatvů, arhatů, opatů a věrozvěstů, šklebí se tu božstva hrůzná i milostná. V mosazi, ve dřevě, ve zlatě. Mnohá zobrazení jsou roztomile pornografická. Na zemi, po sedačky, jedna holá lebka vedle druhé. Celý kněžský sbor Gandanu včetně několika desítek kluků - noviců si přišel poslechnout ukázkovou meditaci vzácného hosta z Tibetu. Atletická postava chambo-lamy v zlato-žluté tóze se vznáší nad shromážděním. Obrací dlouhé nesvázané listy nom-sutry, čte bez oddechu už přes hodinu, jen usrkává jakýsi ionťák.

Leč publikum nebylo v transu ani náhodou. Mniši v purpurových, oranžových a rudých županech volně odcházeli z modlitebny do "kantýny". To věřící přivezli ajrig - kvašené kobylí mléko až z Archangajského ajmaku. Můžu potvrdit, že ten je nejlepší - pořídil jsem u něj interview s kastelánem.

O přestávce se klerikové vyhrnuli ven. Čekal tam na ně ďábel, převlečený za LeBlocha. A návnada vskutku čertovská made in Šumperk. Bylo totiž třeba pořídit snímky pro sponzora. Starší kluci předstírali, že je zajímá pouze duchovno, ale pokukovali. Dva asi desetiletí rarášci s čerstvě oholenýma hlavičkama konečně zabrali. Prstíčkem se dotkli, brnkli na rapid Fire, vyzkoušeli gelózní sedélko... pak během pěti minut zapomněli svatí mužové, že kdy měli nějakého hosta u Tibetu. Kolem každého bajku chumel červenokabátníků, toužících po svezení nebo aspoň se dotknout. Mníšci jeden po druhém kroužili po nádvoří, bravurně sjížděli schody, za každým hejno klučíků ryčící vzrušením. Horečnatě jsem běhal kolem a fotil a fotil.

 

ZEMĚ JEZDCŮ

(Urga - Chudžirt - Karakoram - Cecerleg - Teel, 570 km)

Ale byl čas sebrat kuráž a vydat se vstříc nebezpečenstvím na náhorní plošiny. V "baru" u centrálního náměstí (jiný jsme nenašli) jsme se čínským pivem rozloučili s Marie-Hélene a s Brigittou, členkami "Cyclo Camping International", jehož československou větev jsem před lety zakládal. Na trekových bicyklech(těžkých mrchách - nic moc) projely hezký kus Mongolska a nám odkázaly fůru suchých potravin.

Opustili jsme Urgu neboli Chüré, nyní Ulaan-Baatar (Rudý Bohatýr), jeho buddhistické kláštery a chrámy, ulice bez aut i bohatýrsky čoudící elektrárnu. Až na letiště nás doprovodil Luvsanvandan, jeden z Five Fingers, kteří prý vloni na bicyklech dokončili objezd zeměkoule. (Takže ono to tady zas není tak cyklisticky mrtvý. Ještě silničáře se starou campou jsme za Ulánem potkali, ale pak už jenom pár cesťáků a la Peking.)

Malé čínské letadélko nás vyplivlo na stepním letišti v Chudžirtu. Je pozdní léto roku modré slepice XVII.kruhu, vedoucím živlem je modon, dřevo. Octli jsem se ve skanzenu Centrální Asie. Bolševik taky nestačil zničit ani krajinu, ani lidská srdce. Volnost je tu vrozenou potřebou živých tvorů, stejně danou gobijské antilopě, divokému oslovi, tajmenům či orlosupům. Pro pastevce, arata, je volnost základním pocitem.

Podle buddhistického pohledu na svět je jakékoliv toužení svazující, je zdrojem strasti a nesvobody. Proto asi Mongolové snáze odolávají touze konzumovat či vlastnit. Když už touží, tak nejspíš po motocyklu, který je ovšem stejným symbolem volnosti jako kůň.

Vandruju tudy počtvrté, a tak můžu srovnávat. Odchod Rusů a odmítnutí marxismu zbavilo zem nesvobody, ale taky pout civilizace. Není benzín, není elektřina, není televizní signál. Tyto a jiné vymoženosti ( např. vybydlené paneláky a a páchnoucí dvorky v ohradách jurtovišť) si ponechal Rudý Bohatýr. Dobře mu tak.

Zato na venkov se vrátily staré zlaté časy. Znovu se do dřevěných dvoukolových kár zapřahá býk jaka (Bos gruniens znamená "hovado chrochtavé")s řídícím kolíkem v nozdrách, do kursu přišli nákladní velbloudi. Na koních už nejezdí jen děti,Mongolové se přestali stydět za tradice.

Rozhodli jsme se vyzkoušet tradici z nejsympatičtějších - mimochodem, shoduje se s principem naší C.C.I. : Jezdec je ten, který stále bojuje s živly. Je částí přírody a přece s ní musí bez přestání měřit své síly. Lidská bytost není sto přežít v horách a v nekonečné stepi bez pomoci jiných lidských bytostí. A proto: Jezdec má právo vejít do kterékoliv jurty či stanu a požádat o sýr a bílý čaj, o místo na noc. Ráno směnit svého koně za čerstvého. Kdokoliv nechť mu to poskytne!

Zkušenost jsme učinili jednoznačnou - funguje to.Dělá se to tak : Je-li možno si vybrat, zastavíme před nějakou větší jurtou. (Malé jurty slouží někdy za skladiště.) Volíme tu, před níž parkuje kůň se sedlem nikoliv dětským. To je znamení, že je hospodář doma. Nebo je tam aspoň soused na návštěvě a ten bez problémů přebere roli hostitele. Psa nebijeme pumpičkou ani nepřemlouváme sladkým hlasem. Ignorujeme jej a jdeme ke dveřím.Čokl zakousnutý do lýtka se ovšem ignoruje špatně.Hrozí-li to, hlasitě voláme "Nochoj!" čili "Psa!", rozuměj "podrž, zažeň".

Na dvířka klepat můžeme, ale považuje se to za dětinské.Vrazíme tedy dovnitř. Vcházíme v pořadí od nejstaršího muže, ženy naposled. Nešlápneme na práh, nepraštíme se o futra do hlavy a hezky nahlas pozdravíme "Sajn bajnú?" Muži projdou na čestná místa hostů pravou částí jurty (viděno od oltáříku, tedy vlevo ode dveří), ženy nechť se zasunou vpravo za dveře, mezi ohniště a "kredenc".

Je-li hospodyně sama doma, obvykle vycouváme. Abychom přece neupadli v pokušení (spanilost Mongolek je veliká), neholili jsme se, zato jsme se myli. Tudíž jsme byli ještě ošklivější než nás činily obludné bělošské nosy a nesmrděli jsme jako správní chlapi.

Nicméně muži se často zdržovali doma a není divu. Jurta (ger) je totiž skvěle klimatizovaná (díky průvanu zpod podkasaných stěn do kouřového průduchu ve stropě), po ruce je ajrik i tabák, do hospody beznadějně daleko. A co dělat jiného? Za dobytkem dlouhých nohou (koně a velbloudi, pasou se nehlídáni i 100 km od jurty)zajedou občas chlapci a dobytek krátkých nohou (kozy a ovce) omrknou ženy, pase se nedaleko.

Jsme tedy na návštěvě, usazení před oltáříkem na mrňavých židličkách.Na nízkém stolku se objeví plechová konvice se süté-cajem, bílým čajem z mléka a zelených čajových lístků. Posatavena je miska s nesoleným sýrem trojího stupně zralosti: měkký bílý, žlutý ukousnutelný (jako eidam) a šedý neukousnutelný (námi zvaný kameňák). Ten poslední je základní potravinou, chlebem pastevců a zásobou na zimu. Mám doma kousek z r. 1986, nemění své vlastnosti včetně typického aroma.

Na sýr pozorná hospodyně položí öröm, natrhané kusy škraloupu z tučného svařeného mléka. Oschlý a nažluklý povrchmu dodává originelní chuť, řídce máslovitá hmota uvnitř zas kalorie. Do hlubokých porcelánových nebo dřevěných misek už nalévají ajrik (kazašsky kumis), kobylí mléko, které kvasí v koženém měchu, zavěšeném v mužské části jurty. Nezbývá než z hladiny odfouknout chlupy a smetí (asi kousky argalu, sušeného trusu, jímž se tu topí)nebo zavřít oči a pít a pít. Ajrik je skvělý! Proti očekávání ani nezanechal zmatek v našem zažívacím potrubí.

Nemá smysl si všímat způsobu mytí nádobí či rukou hospodyně. Od pravěku je v Mongolsku tekoucí voda posvátná, lze tak soudit i podle šamanského zákoníku "jasa", který zakazuje mýt se v tekoucí vodě. Je ctěn dodnes. Nemá smysl nepohladit děti, nesahat na koně nebo odhánět mouchy. V intenzivním UV záření zde ve 2 - 3 tisících metrech a ve stéle suchém větru se mikrobům nedaří nejlíp, ale jsou tady, jsou všude a tedy i v nás. Smysl má pouze zvyknout si.

A tak si zvykáme, až se nám dělají boule za ušima. Napřed jsme ovšem ve vší slušnosti konverzovali, což spočívalo v pronesení "Tany mal sajn bajn-ú?" čili "Je váš dobytek zdráv?" V místním pořadí důležitosti se pak zajímáme o děti a nakonec pochválíme manželku, že má tak skvělého pána. Sale ponejvíce rozmlouváme rukama. Ukazujeme si na mapě, balíme cigarety, oni z našeho tabáku, my odvážně z jejich, vděčným dárkem jsou cigaretové papírky, s lepidlem, bez lepidla - je to věda. Pár balíčků jim necháme, dětem žvýkačky, hospodyni náramek. Z jurt mám ty nejhezčí fotky.Taky pár docela zajímavých nahrávek jsem ulovil, bohužel žádného hudebního instrumentu, ale zpívali s vervou. Znělo to dost čínsky.

Už jsme dnes počtvrté přepití mlékem, prefajčení a obdarovaní kameňákem. Zbývá poslední číslo obvyklého protokolu. Mongolové jsou přece Jezdci v velkým J a nemůžou nevyzkoušet naše mörin, naše koně. Podají nám uzdy svých tříčtvrtečních koníků a už točí pedálama. Je nádherné, jak se ti chlapi umí radovat, blbnout a smát se jako děti. Tady věří v řetěz převtělování a i já tuším, že v některém z předchozích životů jsem rajtoval někde v Changaji,v Altaji nebo v Sajanech.

"Sajn javáraj!" Dobře jeďte!

"Sajn sugáraj!" Dobře seďte!, odpovídáme a jedem.

 

V PASTI

Dva týdny jsme takhle vandrovali od jurty k jurtě. Díky suchému vzduchu tu je fantastická dohlednost a tak jsme se s lehkostí odvažovali do nevelkých kopců. Bylo z toho obvykle půldenní stoupání do průsmyku. Nahoře obó - hromada kamení s vetknutými větvemi a na nich vlající praporce.Dlouhé sjkezdy lze absolvovat slalomovými oblouky, step je sjízdná všude. Tedy pokud nevletíte do nory tarbagánovi, tučnému to svišti.Dole si to kličkuje řeka.Macka pstruha či lipana tady chytne každý rybářský nemehlo, čehož jsme já důkazem. Skutečným lovcům tu kynou trofejní úlovky tajmenů a jeseterů. Kdo nevěří, ať tam běží - rád vás nasměruju.

Kulturní vložku nám poskytl obrovský chrámový komplex Erdene-Dzú (Drahokamový Buddha). Založen za III. Dlajlamy Mkhas-grub Bsod-rnams rgjamccho blama (1542-1587), zničen 1940 za kulturní revoluce. Kousek severně leží ruiny města Kara-Korum (shromaždiště vojsk Čingis-chánových), kousek na jih leží v trávě kamenný úd dobrých 80 x 30 cm. Nikoliv zkamenělý, milé dámy; kamenný.

Taky v Cecerlegu, 200 kilometrů na severozápad, mají fungující klášter a nadto fungující jídelnu a v ní chošury. To jsou delikatesní taštičky (spíš tašky), plněné skopovým s cibulí a rýží a smažené v oleji. Několikrát nám během vandru radikálně vyprázdnily žlučníky.

Stará kronika Altan Tobči praví, že několik ojratských vojevůdců !pochodujíc v noci v čele tisíce mužů, přišlo, držíc v rukou dešťové kameny (džada) a dělajíc chladno a déšť". Průsmykem nad Cecerlegem museli taky projít. Ve sjezdu jsme pro déšť neviděli pod kola, písečná kaše vesele brousila špalky i ráfky a řetězy skřípaly přeukrutně. Duralové převodníky prosily o vyprání. Netušili jsme jak brzy to nedobrovolně uděláme.

K večeru přestalo pršet a v dálce se zjevily houště vrbiček a olší. Řeka Chojtamir. "Magistrála" Cecerleg-Chorgo, to jsou samozřejmě pouhé koleje, vyjeté ve stepi, rozcourané na celou šířku údolí. Teď před řekou se ovšem spojily, zřejmě přijde most. Jenže předmostí je napříč přeťato proudem, most uplaval i s kusem břehu. Kalná a ledová řeka je dobrých padesát metrů široká, nehluboká, ale proklatě rychlá. Nezbývá, než si odložit - od pasu dolů. Ovšemže jsme si cudně ponechali slipy, aspoň se vyperou. Brašny sejmout, hodit přes rameno a do proudu. Náš bláznivý fotograf (tj. já) by si přál, aby tam bylo aspoň po prsa a vlny se stříbrnou pěnou - něco pro čtenáře Pelotonu. Ujišťuju vás, že tahle voda je protivná už když je po kotníky, odtává totiž z věčně zmrzlé půdy, na které stojí většina severního Mongolska. Když vám sahá do půli lýtek,tak zvedáte zadní nohu až když přední našmátráte pevný stup. Proud po kolena hrozí akutně stržením. A do půli stehen je to boj o život, s botama kolem krku, ruce plné báglů.

Vrávoral jsem uprostřed čtvrtého, snad už posledního koryta a rozhodoval, zde zahodit proviant a plaváním zachránit holý život. V téže minutě se otevřela nebesa,v poryvech vichru a horizontálně se ženoucích ledových proudech zmizel protější břeh. Když jsem nabyl vědomí, rval se s živlem Lukáš a moc mu to slušelo. Řval jsem na něj, ať se natočí víc z profilu a počká, až zaostřím. Tuším, že mi odpověděl velmi neslušně.

Jurta, do níž jsme následně (bez klepání) vnikli, byla jediná, kde jsme nedbali nepřítomnosti hospodářovy. Byla to lehká jurta lovecká. Místo postelí byli vybavení spoustou ovčích kůží na několika vrstvách plsti, výzdobu obstaraly svazky sušících se bylinek a vyčiněné kožky tarbagánů, lišek a jedna z vlka. Paní domu měla slitování. Aby zahnala prožitý stres, zblajzla tu Janička půl pecnu chleba a pravila, že je tolik, ale tolik duševně opotřebovaná (v 18 letech je to normálka)- stal se z toho slogan výpravy. Vykřikovali jsme jej střídavě v krizových situacích, čili zhruba ob den.

Po pár kilometrech jsme zjistili, že jsme se tím zatraceným brodem ocitli v pasti. Stáli jsme na břehu řeky mnohem větší. Zapálili jsme obětní oheň, usedli a čekali. V Asii je zvykem čekat v dřepu na patách, trpělivě a dlouho. Ale už za několik hodin se z protějšího břehu přebrodili dva jezdci, voda jim sahala k sedlovým brašnám. Prosili jsme je, aby nás po kouskách přepravili koňmo, 500 tugriků nabízeli... Odjeli.

Za dvě hodiny se vrátili a na provaze táhli malý kolíček. Ten kolíček byl zasunutý v nose jačího býka jako stodola a ten zase táhl káru s dřevěnými koly ( či spíše osmibokými šišoidy) nevídané velikosti. Podlahu to mělo metr nad zemí a bylo to příliš těžké, než aby to strhl proud. A na tom jsme postupně přejeli. Dobytčí zápřah zachraňoval reputaci americkým bicyklům.

Abychom si za svých 500 užili něco navíc, pozvali nás chlapi na vařeného tarbagána. Chutná jako dobře prorostlý pes, kořeněný faktem,že svišti tady přenášejí jakýsi mor - myslí, že dobytčí. (V době uzávěrky tohoto čísla autor reportáže stále ještě žil. Pozn.redakce.)

 

NA SEVER

(Teel - Erdenemandal - Chudžirt - Rašant - Mörön - Chatgal, 370 km)

Kaňon řeky Kameňačky (Čulutyn gol) je nejkouzelnějším koutkem severního Mongolska. To nejde popsat a dost dobřče ani vyfotit. Pokusili jsme se projet po východním hornatém břehu kaňonu proti proudu k soutoku s Iderem, čímž vzniká Selenga. Odhadem 230 km. Chyběla nám dobrá mapa a při postupu 20 km denně nám začal chybět i čas. Vláčeli jsem svá bezmocná kola tajgou a dřeli proti větru kamenitou stepí bez cest, propadali se do roklí a pro zmije se obávali slést ze sedla. To vše by tak nevadilo; špatné bylo, že tu nebyli lidé.

Nešlo sani tak o proviant, byl to hlad po komunikaci, který nás přinutil obrátit na východ, přejít, přetlačit a přejet mohutný hřeben hor zas ke svým. Najít jurty. Nezešikměly mi oči ani se nescvrkl nos. Přesto říkám ke svým, protože neznám zemi, kde by přes téměř dokonalou jazykovou bariéru dokázali lidi tak upřímně komunikovat - pohledem, úsměvem, vcítěním. Možná je to tím, že vnímáme svět z téže pozice - ze sedla.

Celý den jsme sjížděli mezi vlídnými zelenými kopci. Když jsme pak ráno projeli do vedlejšího údolí, zjistili jsme, že pod náma (ne nad, ale POD!)stojí napříč 7 horských hřbetů. Museli jsem být na střeše Mongolska!

Mezi 2. a 3. hřebenem leží Rašant (čti Aršant). Státní vlajka nad velkým srubem značila radnici. Černovláska v kanceláři se usmála: "Achoj! Co potržebuješ?" Paní Saranceceg tu starostuje taky díky neocenitelným zkušenostem ze Západu, totiž ze Strakonic. Na oslavu jsme koupili asi za 200 Kč berana. Žranice to byla strašlivá, jeden z nejmocnějších zážitků expedice.

Sílu budeme potřebovat. Prám přes Selengu něrabótajet kvůli povodni. Znamená to zajížďku asi 500 kilometrů nebo se vnutit do letadla. Jestli seženou kerosin, tak prý přiletí - dnes, zítra, tak nějak. Přiletěl akorát černý mrak, setmělo se a vichr urval takovou tu punčochu na měření jeho síly. Travnatá runway se pokryla pěti centimetry krup. Ještě to neutichlo a přes obzor se přehoupl JAK 24. Na třetí pokus přistál, na plovácích by to šlo určitě líp. Smekl jsem před pilotem a nechal smeknuto, když se s námi pokoušel odstartovat. Odproužený zřejmě moc nebyl - málem jsem si při rozjezdu překousl jazyk. Ale pak už to jen povážlivě houpalo a vytrvale stoupalo. Přes hory, přes rozvodněnou Selengu.

Z Mörönu do Chatgalu zas po svých a sakra proti větru. Na jižním konci jezera Chovs gol (cca 140 x 30 km) tak kotví a rezaví parníček-stařeček Suchbaatar. Není koho ani co vozit a my mu za to nestojíme.

 

DÉMONŮM NAVZDORY

(Chatgal - Turt - Mondy, 240 km)

Bohové se evidentně rozhněvali. Asi jsem někde zapomněli obejít obó, pohodit naň kamínek, vetknout větev, položit bankovku nebo prázdnou flašku ... Mstili se. Západní břeh jezera pokryli divokou tajgou, cestu zasypali pískem a vodou, příšerně rozryli, napříč poházali kmeny a rozřezali mrazivými brody.

Asi taky otrávili vodu - z něčeho nám bylo postupně blujno a řídko. Za tři dny jsme se probili slabých 100 kilometrů a potkali jednu jačí káru a dva osamělé lovce.

Třetí den odpoledne k nám vítr dlouho přinášel podivné zvuky. Byl to vzdálený řev mučeného motoru. Podvečer jsme se doplazili na močálovitý kus břehu. Tam v obrovské jámě bahna pololežel nákladní GAZ, chvílemi ukrutně kvílel, hrabal všema čtyřma a zmítal sebou. Druhý náklaďák se ho marně pokoušel vytáhnout pomocí smotaných telegrafních drátů. Lano neměli. Scénka v této zemi běžná. Čelisti nám ale poklesly, když jsme postřehli, cože to vyložili z korby onoho tonoucího kusu. V blátě tu bylo vyskládáno asi 30 bicyklů značky Ural, věrných to kopií u nás populární Ukrajiny.

Jirka myslel, že má z průjmů halucinace, sesul se k zemi a nezdál se moc živý. Ale když jsem mu zatlačil víčka, vynadal mi. Mongolové ho pietně přikryli kožichem a my nad ním vystavěli Gemmu. Pak se udělalo mdlo mně. Skoro jsem nespal, a tak když se bubnování deště na stan změnilo v podivné šustění, vykoukl jsem ven. Závan vzduchu byl osvěžující, zřetelně pod nulou. Pátého září hustě sněžilo.

Ráno nás mongolští kolegové, obchodníci s bicykly, oživovali horkou skopovou polévkou. Zůstali klidní a usměvaví i po čtyřech dnech táboření pod širákem s nadějí, že někdo náhodou pojede kolem a vytáhne je. Tak jsem si vzpomněl na svý děsný nervy, když jsme vloni před Vánoci s plným přívěsem bicyklů uvázl v noční metelici na cestě ze Šumperka. K smíchu. Více klidu a smíření dejž nám, uhoněným křesťanům, ó Buddho!

Usmířeni s karmou, vyrazili jsme sračkama dál na sever. Sníh a déšť se střídaly celý den, z rukavic a bot se staly průtokové ohřívače živlů. Večer nás dojely a naložily náklaďáky. Do šesti hodin rána dalšího dne jsme se mlátili na korbě, v mrazu a sněžení. V terénu, kde by i Hynčicové šli pěšky. Naštěstí se několikrát za noc něco rozsypalo. Zatímco řidiči opravovali (pomocí drátu, plíšků a rezavé drti šroubků, závlaček a podložek), rozmrzali jsme u ohňů, zapálených benzínem uprostřed tajgy. S nepředstíranými výrazy tragédů jsme drkotali zubama, Mongolové se zahřívali zpěvem.Poslední půllitr vodky nám přenechali a ráno nacpali do vyhřátého srubu.

Příští den vykouklo konečně slunko, pod 3000 metrů n.m. sníh roztál a my jsem jako první Evropané po roce 1925 přešli z mongolského Turtu do burjatských Mond. Prodrali jsme se i s živým beranem na špagátě, abychom si lízali rány po pěti nedělích opět na "Solněčnoj".

S koronarografem za zády a se zasněženými hřbety mongolského Bajanu, Buryn-chánu a Chardyl-Sardyku vpředu na obzoru seděli čtyři Moraváci a tři Rusové mezi netřesky a protěžemi a pekli toho berana. Pro kostičky si chodilo štěně ovčáka. Stem tam v dálce už zhnědla a mrazivý vítr z hor posrážel bílé chomáče semen bodláků.

Najednou štěně pustilo kost, kousek odběhlo a ztuhlo ve střehu. Z jihu, z mongolské strany hranice, zaznělo vytí vlka. Pak druhý, třetí -je čas vlčí říje. Vlčí volání letělo nad tajgou a tak jao ona ignorovalo hranice, ten lidský nesmysl. Tesklivý zvuk zmrazil i nás. Ale pak slunce naposled rudě šlehlo mezi mraky a ledovcovou čelenkou Möngke-Sardyku a já měl chuť vyskočit a taky zakřičet na ty věčné tuláky. Že i my jsme celý den běželi stepí bez oddechu, rvali se s řekama a spali ve sněhu. Zabili berana a o jeho syrová játra jsme si zkrvavili čenichy. Naše vlastní krvavé šrámy jsme nevnímali, opilí volností. Kéž se to vrátí!