Kniha

Koncem roku 1999 vydalo Moravské zemské muzeum cestopis D. Leblocha s výmluvným názvem Třikrát přes Himálaj na kole. Výpravný cestopis na 100 stranách křídového papíru cca A4, s 80 skvělými barevnými fotografiemi (6 fotografií A3, tři satelitní mapy Asie A3) a s mapami Himálaje vypráví o cyklistických výpravách do Karákoramu a Paňdžábského Himálaje, o "dobývání" Nangá Parbat, Mašerbrumu a nejvyšších sjízdných průsmyků světa v Main Himalaya Range a Zanskar Range.

Kniha včetně kalendáře na rok 2000 stojí 295,- Kč a koupit či objednat na dobírku si můžete v galerii Malý Tibet, Starobrněnská 14, 602 00 Brno.

Na tomto místě jen několik ukázek textu a fotografií:

Stejně jako před čtyřmi lety jsem vyskočil ze sedadla autobusu a předváděl gymnastiku na způsob tance sv. Víta, div jsem si páteř nezasukoval a hlavu neukroutil. Přejížděli jsem totiž Raikotský most, můj oblíbený most. Prostě jsem se snažil uvidět toho z autobusu co nejvíc. V nejužším místě stejnojmenné soutěsky přechází Karakorm High Way z levého břehu Indu, tedy z úpatí masivu Nangá Parbat, na břeh protější, počítaný už k Hindúkuši.

Však to tu mají černé na bílém. Na horním, severním konci soutěsky Pákistánci postavili vedle cesty něco mezi pomníkem a rozhledničkou. (Dost to připomíná kulometné hnízdo, stavitel se nezapřel.) Nápis na žule tvrdil, že je NA JIH HIMÁLAJ, NA ZÁPAD HINDÚKUŠ, NA SEVER KARÁKORAM.

O směru východním pomníček mlčí. Baltistán je od roku 1949, od první indicko-pákistánské války, částí pákistánského kusu Kašmíru a o Kašmír je politicky tak labilní, že tesat o něm něco do kamene se nevyplatí.

Letos tedy proti proudu . Indus teče od pramene (v Tibetu, pod Kailášem ) až k našemu pomníčku přes tisíc kilometrů pořád na západ. Drží se severně od hlavního hřebene Himálaje, souběžně s ním a číhá, kudy uniknout dolů. Odděluje tu indický subkontinent od Asie. Tam, kde řeka překračuje indicko- pákistánskou hranici, vyrůstá severně od Indu nejzaledněnější kus planety (krom pólů), Vysoký Karákoram. Za pár dní tam budeme.

V Džaglotu nás bus vyplivnul časně ráno 30.července 1999. Po anglické snídani ( langoše a smažená vejce, langoše a marmeláda ) jsme nakoupili ovoce, nabrali vodu a hnuli se proti proudu. Výhled je tu - no, jako z kaňonu : skalní stěna po levici, vpravo divoké válce zuřící řeky a za nimi zase stěna hor. Měl by to být masiv Nangá Parbat, jenže od 4 000 jsou mraky, takže těžko říct. V 5 000 mraky, v 6 000 taky.

Kdo byl ale ochoten zalomit si krk úplně nejvíc, byl odměněn - ba oslněn. Kdesi ve stratosféře skřítci rozhrnuli záclonky nebes a my zahlédli Jeho tvář. Jeho tvář severní (i Brahma má 4 tváře), od 7 a 1/2 tisíce až po temenní čakru , s bělostným praporcem v 8 125 metrech. Hlavu boha se jmény Nangá Parbat (Nahá hora) nebo,v řečí šina Diah Mir (Král Hor). U jeho nohou se vinula tenká nitka ledovcového proudu Indu a v němém úžasu stálo osm Evropanů, pranepatrní jako mravenci. Dvě Janičky, Milena a Andrea, Rony, Michal, Petr a já.

Dva krámky se "starožitnostma" tu byly jedinými reprezentanty kultury ve Skardu, centru Baltistánu. Tedy krom tří mešit a královského paláce, zchátralého dřevěného domu na dvě patra. Potomci rádžů ze Skardu tu bydlí podnes - jménem královské rodiny nás přivítal překrásný hnědák, uvázaný k vyřezávanému sloupu vstupní verandy.

Na dolním konci bazaru Janě za tři hodiny a za stovku spíchli příjemné gatě-planďáky, dámské šarvary. Po všití molitanové cyklistické vložky vznikly stylové "cyklisťáky", vhodné pro dámu do konzervativního šíitského prostředí. Zašli jsme to oslavit do vedlejšího krámku. Kralovali tam dva klučíci tak maximálně metr dvacet, ale s fortelem. Na nich jsme si prvně všimli toho, co už se na dospělých kolem ztrácelo. Žlutohnědého odstínu pleti a šikmých očí. Mongolové ! Tihle příslušníci mongoloidního plemene samozřejmě nabrali ten podstatný díl krve od svých předků tibetských a ne v Mongolsku. Nicméně pojem mongoloidní se užívá pro rasu žlutou vůbec. Tibeťané jsou tedy příbuzní taky s Číňany, přesto před jejich nenávistí prchají do Indie, k tolerantnější (?) rase bílé, indoevropské. Příbuzné prý se nevybíráme."Tolerantní" bílá rasa to předvádí kousek odtud vášnivým konfliktem indicko- pákistánským. Příbuzní a ještě k tomu sousedi, to už samo je zřejmý důvod k válce.

Jak jednou na globu odtrhnete prst od Vysočiny a Beskyd, zjistíte, že na východě jsou vyšší kopce : Tatry, Kavkaz, Altaj nebo Pamír. Nemůžete nenajít Himálaj.

Budí respekt tyhle kopce. Ale zas tak složité to není. Stačí koupit si mapu a podívat se, kam vedou dvojité čáry horských silnic. Je jich tak málo, že výběr není obtížný. Když vám pak někdo řekne, že v údolí Ladak je ráj na zemi, neporušená a fungující tibetská kultura a skoro žádní turisti, dostanete horečku. Zjistíte, že do Dillí lítá kdeco, že indická víza nejsou problém a že oblast je otevřená bez poplatků. No a začnete hledat kumpány.

Různí kamarádi můžou mít různé motivy. Prestižní motiv- přejet na kole Himálaj - byl samozřejmě společný. Někoho navíc přitahovala mystika klášterů a duchovno učení Budhova, jiné třeba citát z Maca Pola: ...provincie Tibetu, kde je rozšířen zavrženíhodný zvyk, (že)... se žádný muž nechce oženit s pannou.... Když cestovatelé procházející oním krajem postaví své stany, ženy, které mají dcery na vdávání, přivádějí je tam s sebou v počtu dvaceti, třiceti.....aby si každý vzal...Někteří tvrdili, že je to půvabné, jiní přísahali, že obludné. Sedm se nás nakonec shodlo, že za těch 16 000 za letenku to stojí.

"Uvítací výbor" jsme natrefili na jižním konci Dillí a neměl chybu. Pět polonahých mládenců se na nás křenilo, až vypadali jako členové indického velo-clubu , družícího se s naší TJ Favorit. Ale nebyli. Jeli s bandaskama pro svatou vodu z Gangy a do žádné klubovny nás nepozvali.

Tihle kluci měřili bicykl jinými kritérii než procentem molybdenu, gramáží nebo mírou předložení vidlice. Měřítkem je Krišna a tak to bude v Indii se vším. Na místo rohů ční z řídítek žerdi a praporky: s Krišnou dítětem, s Krišnou bojovníkem, s Krišnou milovníkem... Na štangli vlaječka, na řídítkách obrázek, na tričku obtisk: Ganéša, Šaktí, Višnu, Krišna. Na angličtinu se nechytali, ani cestu nedokázali ukázat.

Nevadí. Cizinci v Indii stačí, když se jen na chvíli zastaví na vhodném místě. Kde je nabídka služeb, jsou i dohazovači a ti anglicky umí. Třeba před nádražím, zde před New Delhi Railway Station.

"How are you, my friend?" Chlap nasadil úsměv o poznání širší než zdvořilostní. Jako že se známe, když už jsem ten jeho friend.

"Nic moc." odtušil jsem zcela bez úsměvu, "Potřebujeme do Pathankotu."

"Jistě, sáhibe, cestovní kancelář je hned vedle." Ubral úsměvu na intenzitě, jako že si je vědom vážnosti situace. "Odvedu vás tam." Nečekal na odpověď a vyrazil. Sedm naložených bicyklů v husím pochodu za ním. Podél New Delhi Railway Station, napříč Desh Bandhu Gupta Road, do mrňavé špeluňky hned vedle pouličního močidla, zvaného urinary. Šlo nám o autobus do Pathankotu, jim o to vnutit nám ho. Při smlouvání ceny ovšem strany předstírají, že o to ani dvakrát nestojí. Tváří se hned lhostejně, hned uraženě, opět si lichotí, lomí rukama, vzývají Šivu a Alláha současně. My nominujeme do teamu Panenku Marii a ono to vždycky nějak dopadne. Pak na sebe vyceníme zuby, plácneme si a v ústraní se pochechtáváme, jak s tím druhým vydrbali. Od té chvíle se oslovujeme "my friend". Panuje shoda.

Panuje přibližně do půl osmé. To už je tma a bus tu měl být v sedm. Rezolutně žádáme vrátit naše dolary, děláme scény. Je to zas jenom hra, připravujeme atmosféru, v které si snad řidič netroufne žádat příplatek za bicykly. Troufl si a byl námi rozhořčeně odmítnut. Stejně si raděj miláčky podáme na střechu autobusu sami. Dvacet snědých rukou nám chce pomáhat. "Dej ty špinavý pracky pryč z mýho bajku, Indiáne mrňavej !"

Ještě se pohádáme o místa (Robi stejně musí sedět na šaltrpáce s cizím loktem v žebrech) a můžeme si vydechnout. Možná se i trochu zastydět. Možná ti kluci nechtěli naše rupie, ale jenom si sáhnou na pěkný bicykl a lidsky nám pomoct. Možná měli ruce čistší než my. Všichni v autobuse se vyzuli, jsme tu namačkaní, ale smrdíme jenom my bílí. To my si netroufneme sundat bagančata. Budeme muset o sobě přemýšlet.

Večer jsme byli v cíli, v "hašišových lázních" jménem Manali. Okamžitě po vystoupení z autobusu jsem byl přepaden. Ne ze zálohy, ale ze všech světových stran.

"Hotel, pane?" ,"Potřebujete taxi?", "Společnost?" Najednou se zdálo, že každý je tady poskytovatelem něčeho, naháněč někam, agent s něčím. Dohazovačům huby jenom jely, ale je to vůbec angličtina?

"Ndrt rps, sr, vry čp!" Zprvu jsem nechápal. Ale postupně jsme indickou těsnopisnou angličtinu přece zvládli. Říká přece : Sto rupií, pane, velmi levné !" Asi myslel nocleh pro jednoho, ale za 100 rupek se dal usmlouvat i dvoujlůžkáč a ubytovat se v něm ve třech.

Je snadné si vybrat, je velmi nesnadné ty ostatní zahnat. Úsměvným poděkování se dobrého obchodníka rozhodně nezbavíte. Na bazarech se nám osvědčila tasená a rozvinutá pumpička. Poté, co jsem se o ni přetahoval s jakýmsi rikšou (hodlal nás i s expedičními bicykly rozhodně odvézt kamkoliv), jsem pumpičku nahradil slabikou "dža". Nic slušného to nebude, protože odpuzuje spolehlivě.

Tolik hospod pohromadě jsem ještě neviděl. Duchovno tu reprezentuje skromný buddhistický chrámek a nějaké ty hinduistické kapličky. Duchovním zážitkům tady více holdují bílí turisté a to prostřednictvím výrobků z konopí a máku. Na každém rohu nám nějaké dítě něco tajemného nabízelo, ale opět jsme nebyli "in". Jo takhle orosený půllitr s pěnou... Co je to za "hospody"? Ačkoliv zámožnému vytrvalci by se jistě podařilo nějaké to plechovkové pivíčko splašit.

Kouzelnou specialitkou Manali jsou půjčovny obstarožních motocyklů. Asi tak litrové se skví smaltovaným znakem Royal Enfield, ty menší mají emailový nápis Yezdi - když naši zaváděli v Indii licenci Jawy, nechyběl jim zřejmě smysl pro humor. Milí feťáci na nich možná větrají kocovinu po uličkách a bazaru Manali, ale několik jsme jich viděli i cestou výš do hor. Představa easy ride po Indii mě docela nadchla. Koneckonců motocyklový vandr po Mongolsku (už jsem o něm dlouho nemluvil, že?) v pětaosmdesátém byl zážitkem tzv. na celý život.

Manali, 14.srpna 1996, 9:00 .... start odložen, Robiho bolí zub. Krásná mladá Indka, paní doktorka Elizabeth Sindh mu doň vyvrtala shora dírku a Robi se třemi Junáky před polednem přece odstartovali. Slušný lidi ovšem touhle dobou obědvají , a tak jsme si s Janou a Adolfem dali v jedné z garážových hospod vajíčka na cibulce, rýži se zeleninou, dal, to jest čočku v ostré omáčce, kolu a pár čajů. Kdo ví, kde v tý Himálaji budeme hledat další hospodu ..... Pojďme raděj ještě do jedné. Cestou jsme popadli jsme na stánku každý jedno mango, nějaké hrušky , ananas si rozdělíme v čajovně. V té jsme pro jistotu ochutnali po polévce (a nelitovali - krémová špenátová!) a po pudingu.

Za mírného deště, asi ve 3 odpoledne, jsme odjeli do Tibetu. Dosáhnout Tibetské náhorní plošiny ovšem znamená přejet Hlavní hřeben Vysokého Himálaje (Main Himalaya Range) překonáním průsmyků Rothang La v 3 955 m n.m. a Baralača La v 4 891 m a vzápětí přejet Zanskar Range sedly Lačulung La 5 100 m a Taglang La 5 300. Při té představě jsem měl cukání zakoupit místo ananasu stejné množství konopí, bylo v Manali jen o málo dražší. Avšak dostatečnou drogou byla nám cyklistika.

Za mírného deště, asi ve 3 odpoledne, jsme odjeli do Tibetu. Dosáhnout Tibetské náhorní plošiny ovšem znamená přejet Hlavní hřeben Vysokého Himálaje (Main Himalaya Range) překonáním průsmyků Rothang La v 3 955 m n.m. a Baralača La v 4 891 m a vzápětí přejet Zanskar Range sedly Lačulung La 5 100 m a Taglang La 5 300. Při té představě jsem měl cukání zakoupit místo ananasu stejné množství konopí, bylo v Manali jen o málo dražší . Avšak dostatečnou drogou byla nám cyklistika.

Přes dva občerstvovací body (v sebemenší osadě je krámek), vytrvalým stoupáním jsme za tmy dosáhli veliké podivnosti: U silnice kdosi vztyčil stan asi tak 4 x 8 metrů, na místě obvyklém pro domácí otlářík stál veliký starý televizor. V historickém indickém velkofilmu se kutálely uťaté vousaté hlavy u nohou znásilněných panen a před obrazovkou se čtyři chlapi dloubali v nose. Podnikatelským záměrem asi 17-letého muslima z Manali bylo provozovat zde video-projekci poutníkům, kteří uvízli na několik dnů u nedalekého závalu silnice. Velký sesuv je požehnáním pro stánkaře a pro půjčovny teplých svrchníků a holínek.

Taky pro cyklisty. Nazítří ráno jsme zával cyklokrosařsky přenesli a podél stojící (a tudíž nečoudící) fronty náklaďáků jsme za usilovné ventilace stoupali. Ve 2 600 metrech skončil vlhký prales a nespočetné serpentiny se probíjely do mraků skrze horské louky stále kamenitější a strmější. Rothang je cílem výletů pro Indy z jihu a tak je v polovině stoupání oáza čajoven a jídelen (obdoba Hrebienku). S lehkou nevolností z těch dobrot jsme pozdě odpoledne slavně drkotali zubama ve čtyřech tisících. Vodopády padaly, mraky se válely nad náma i pod náma, supi žrali zdechlé tele, Tibeťanky s děckem na zádech a s krumpáčem v ruce nám pečovaly o cestu. Hostinští v průsmyku smažili, vařili a nalévali.

Bylo-li Manali Smokovcem, byl Rothang Skalnatým plesem. Indičtí turisté, navýsost vzrušení tou divnou studící věcí, sněhem, výskali ve vypůjčených hubertusech u vrcholové cedule a dováděli před kapesními fotoaparáty. A honem do hospůdky!

Sjezd rozmlácenou cestou, rozervanou desítkama ledových potoků, mezi dírama a štěrkem, s 800 metry hloubky pod sebou , to už byla čistá bikerská rozkoš. Dlouho a blaženě jsme sjížděli k Čandře. Nádherná himálajská řeka se hrne na severozápad a brzy mění jméno na Čenab, jež je jedním z veletoků Paňdžábu, Pětiříčí.

Tábor indického silničního vojska nesliboval zrovna vybranou společnost. Za účelem družby jsem za nimi vlezl do jakéhosi prkenného nízkého brlohu ve škarpě. Hospoda se mi zdála divná . Čaj?, hotel? Nemtudom. Nakonec jsem mluvil česky s hojnou gestikulací a byl konečně pochopen. Mysleli jsme, že už jsme v osadě, ale byl to jen vojenský tábor. Zřejmě tu nikdy nikdo jiný než voják nespal. Neutuchajícím mylným zájmem o jejich společnost jsme si je nakonec koupili. Milí pétépáci nás ubytovali v jakési jednopatrové věžičce, jediné to budově v ležení černých stanů, mezi stovkami barelů s asfaltem. Spát jsme mohli pod psacím stolem, na něm či na balkónku . Ti špinaví vojcli a nádoši byli negramotní a totálně chudí. A velkorysí, soucitní, veselí i vyrovnaní.

Z hradby šestitisícovek se hrnuly bílé, šedé a modravé ledopády, z čel nehybných ledovců tryskaly kalné spousty a řítíce se po svazích vrhaly se desítkami vodopádů do řeky Čandry. Na vrcholových ledovcích jako nabodnuty vlály cáry mraků a ostré skály vrhaly v ostrém slunci ostré stíny. Tak nás uvítalo ráno. Po proudu, po severním břehu řeky jsme za pár minut dorazili do osady a v mrňavé hospůdce u cesty v klidu a bohatě posnídali. Den krásně začal a krásný zůstal. Dopoledne zpestřily brody divokou vodou pravostranných přítoků a bahnem sesuvů. Pak jsme opustili Čandru a proti proudu Bhagy nastoupali do večera asi 500 výškových metrů. S tlukoucím srdcem jsem fotili první buddhistické stůpy (čhorteny) před Keylongem.