JEDEN DEN V AFRICE

"Můj černý zákazník, můj pán!"

říkává Roland Miller, řezník z Kokstadu, Němec jako poleno. Vzpomínám, jak s profi-úsměvem obskakoval korpulentní zulskou krasavici, černou jak noc v Africe. S poníženou úklonou na závěr. Dáma úklonu opakovat nemohla, spadla by ji z hlavy dřevěná bedýnka.

Roland je Němec po dávných předcích, dnes regulérní Jihoafričan. Jistě, nakupují u něj taky Schwarzovi a Schulzovi, jenže bílí jsou tady v Transkei jasně v menšině a ti kokstadští by ho neuživili. A tak vedle řeznictví na hlavní obchodní ulici zřídil jídelnu: Je libo u stolečku nebo na stojáka? Hovězí na karí, slepice na karí, kari mutton - vliv Indie je ve východní a jižní Africe bez debat. Sekaná, rýže - a konečně Afrika: kukuřičná kaše. Cedule Jen pro černé tu není, tak to zkusme!

Na silnicích v JAR zcela převažují japonské a německé auťáky, oslích zápřahů jistě potkáte míň než benzinových čerpadel.

Mnohokrát jsa varování bílými, vsunuli jsme bicykly "do půl těla" do bufáče, peněženky a pasy zastrčili na ta nejzapařenější místa a Junkovy řídítkové brašny (s foťákem aj. poklady) sevřeli na klíně. Někdo si dal pej - lístkový piroh naplněný skvělým hovězím na pepři (kvality a chuti stejku), já měl tuším skopové a poto. Poto či putu (v řeči Zulů) neboli sadza (v řeči ndebele) značí kukuřičnou kaši. Všichni kolem si ji nenuceně cpali pravou rukou do pusy, musel jsem to přece okoštovat taky.

Byli jsme v bufíku samozřejmě jediní bílí. Tedy do chvíle, než přes kuchyni vstoupil Pan Majitel. Šest a půl stopy nejmíň, metrák svalů porostlých zrzavými chlupy. Na lokti asi tříletého blonďáčka. Miller & son na inspekci své firmy. Samozřejmě nás hned oslovil.

Rasová solidarita

(neplést s mezirasovou) mu velela vytáhnout nás ze snědé společnosti a pozvat domů. Stejně už zavírali. Jako obvykle jsme se i s bicykly nacpali na krytou korbu obrovského pick-upu. Vešli se tam taky dva usměvaví černí řezničtí tovaryši. Roland má na své 500- hektarové farmičce rybník, tucet domorodých chýší a dva kopce (toho času porostlé kvetoucími oranžovými liliemi). Nepěstoval nic a choval pouze řeznické psy. Tři hnědé obludy (skvostní ričbekové) se na nás vyřítily a černoši se přestali usmívat. Psiska se před náma svalila na záda a kňučením se dožadovala drbání pod krčkem.Černoši raději nadále setrvali na korbě. Našel jsem je tam ještě za dobré půl hodiny, gestikulovali na mě přes okýnko. "Promiňte, pane, podržel byste ty psy ? Před týdnem pokousali bratra. A my potřebujeme jít domů !"

Držel jsem pejsky na lopatkách a pánové plížením opustili své vězení. Za brankou si dali sprint. Afrika nadále vychovává skvělé sprintery.

Mladá paní řezníková byla ještě hezčí než její mercedes. A ten dům! A ta večeře! Po ní se domácí odebrali na jakýsi večírek a nechali nás doma s dvěma klučíky a černochem v montérkách. Ten nás měl asi všecky na starosti. Říkal, že je dřevorubec, ale choval se v tom salonu s piánem, harmoniem a hamondama naprosto přirozeně. Ohromil nás dobrou angličtinou (není to běžné) a vtipnými postřehy z politiky. Potom obsadil kuchyni a likvidoval ohromnou hroudu sekané z ledničky. Později jsem mu s tím trochu pomohl.

O krikeťáčcích a sušených antilopách

Ráno jsme se vrátili do městečka. Desetiletý Rony měl hrát důležitý mač, ovšemže kriketový - co taky jiného? Na neskutečně zeleném hřišti chlapecké střední školy jsem si zahrál taky a sice na sportovního fotoreportéra. Hráči byli tuze fotogeničtí, hra tuze nudná. For white only, s jedinou výjimkou. Tou byl maličký Pákistánec s naprosto profesionálními pohyby. Sklízel potlesk a závist.

Před polednem jsem sundal sky-light filtr a vlezl do lednice. V ní totiž začíná proces výroby biltongu, sušeného masa, obyčeje to otců trekkerů. Holandští a němečtí kolonisté konzervovali už před třemi sty lety hovězí, antilopí a pštrosí maso sušením. Dobrý nápad, jezdili jsme na to celé dny. U Rolanda dělají biltong náramný, recept na směs koření zajisté obdržel až u smrtelného lože dědečkova. Asi třísetgramové pláty kýty se obalí kořením, nechají den zavadnout a tři dny se suší. Zavěšeny na drátech, v průvanu a stínu. Prodává se v kusech či krájený na plátky, taky jako sušená klobása. Stála asi 30 Kč a vydržela na celý den mezi snídaní na farmě a večeří na druhé.

S Herriotem za Zbrojovkou

Venku je teď v listopadu na slunci jistě přes 50 Celsia. Možná z nás bude taky biltong, ještě před tím chci ale předat do správných rukou vzorky veterinárních odběrovek z budějovické Gamy. Dr. Galliers byl i v sobotu o poledni ve fofru: "Máte čas? Jo? Tak si nasedněte."

Naše zdravotní sestra Jana sedla vedle doktora, já a jeho pes jsme vyskočili na korbu děsně omláceného pick-upu. Po dvaceti minutách letu mezi kukuřičnými poli a pastvinami jsem byl děsně omlácený taky. Pes byl OK a šel první očuchat pacienta. Ve stínu akácie schlíple ležela kravka. Když jsem k ní dovrávoral, zjistil jsem, že to, v čem leží a v čem já čvachtám, nevoní nejlíp. Herriot si toho nevšímal a čvachtal taky.

"Je vydojená. Ztratila vápník v mlíku. Starý krávy už nedokážou dost rychle doplnit krevní hladinu kalcia vyplavením z kostí. Musíme jí nějaký píchnout. Sestro injekci!"

Jana natahovala jednu kravskou dávku za druhou a doktor to cpal krávě do krční žíly. Já jsem se s minoltou u oka motal v kravěncích. Zvířeti hezky zvlhnul čumáček, zvedla se a pomocí oháňky nás radostně postříkala tím, v čem ležela.

Zatím nám asistovali černí kovbojové bez stetsonů. V parádním koženém klobouku se nicméně objevil pan majitel, bratranec našeho řezníka a taky nějak příbuzný s Galiersem. To je tady normální, navíc se všichni bílí znají v okruhu 300 kilometrů. Přijel (ovšemže pick-upem) ze 150 metrů vzdálené obytné budovy, možná se nechtěl brodit v tom co my.

Z pozvání na čaj se přirozeně vyklubal oběd. U kávy jsem vytáhl prospekty loveckých šperků Zbrojovky Brno. Farmář se uculil a přinesl fotku dvou impal, skolených vloni na pozemku farmy (2 000 ha). A taky flintu, kterou k tomu použil. Zbrojovka Brno, tady jim říkají Bruno. Mimochodem, znáte latinské jméno svého města? Zní Brunna.

Přijďte ochutnat!

Tohle jsme zažili během 20 hodin z celkových 980, strávených vloni v listopadu a prosinci v Jihoafrické republice a v Zimbabwe. Pachtili jsme se na bicyklech proti větru mezi obilnými lány Západního Kapska, jindy se smažili u příkopy ve snaze něco stopnout přes to nejhorší vedro. Naše velamosky vyjely během 4 hodin 1 300 výškových metrů na Velký Sráz do království Lesotho, žirafy na nás nevěřícně civěly v rezervaci Hwange, stáda zeber a pakoní nám křížila stopu u zimbabwského Gweru. Pili jsme vodu i portské, jedli jak lordi (s černou obsluhou) na farmách a pak zas chleba s mrkví - levnějšího nic neměli.

Vytrhnout se z náručí bílých farmářů a poznat život černé většiny v JAR se nám nepovedlo. S jedinou výjimkou: návštěvou misijní nemocnice Armády Spásy vysoko v horách království Zulů. Přivezli jsme jim pár beden diagnostických proužků z řečkovické Lachemy, Jodisol z jičínského Denfosu a tři chirurgické odsávačky - dar plzeňského Cheironu. Přepravu humanitárního daru zaplatila zábrdovická Zbrojovka. Dar přijel autem, my na kole.

V Asii jsme mnohokrát užili bicyklů coby "vstupenky" do soukromí domorodců, jako důkazu naší skromnosti, čistých úmyslů a ochoty propotit triko. V JAR se staly klíčem na bílé farmy, nikoliv k černým.

Teprve v Zimbabwe nám náruč otevřela černá Afrika. Bílých jsou tu asi 2% a tak nás neměl kdo varovat či držet ve svých koupelnách a kuchyních. Spali jsme v chýších, křoupali sušené housenky makxlimbi a zapíjeli to kukuřičným a sorghumovým pivem. Pomáhali jsme hnát krávy a zahánět hady. Bylo by to dlouhé povídání...