ZANSKAR - PANNA POD NUN-KUNEM

Dalibor LeBloch , foto Dalibor LeBloch

 

 

Když v mladších třetihorách připlula indická kra a z jihu přirazila k Asijskému štítu, musela to být veliká rána. Čelo matky Asie se tehdy jako v údivu zkrabatilo sérií gigantických hřebenů napříč té síle. V pořadí druhá vráska se jmenuje Main Himalaya Range, hlavní hřeben Vysokého Himálaje, třetí vráska je Zanskar Range. Mezi nimi leží nejkrásnější himálajské údolí, jaké znám.

 

. . . . .

 

Ano, ještě tu jsou poslední nedotčená údolí, ale bojím se, aby nedopadla stejně jako Ladakh nebo Hunzá. Ty o panenství připravili vojáci tím, že tam natahali strategické silnice. Spor o Kašmír a spor o Tibet byly příležitostí hned k dvojí invazi. První vlna přišla s nádobíčkem od Kalašnikova, druhá vlna se zbrojí od Minolty či Canonu. Za vojáky přišli trekkaři.

 

PEVNOST V JIŽNÍM TIBETU

 

Naštěstí tam lze v uniformě potkat leda mnichy z bezpočtu klášterů a mezi tuláky jasně vedou nomádští pastevci nad turisty. Je s podivem, že tuto oázu míru nevyzdobila dosud žádná z nedalekých armád rachejtlema a ostnatým drátem. Asi není třeba, Zanskar je pevností sám o sobě. Lze do něj vstoupit horskými sedly, z nichž nejvlídnější je Pensi La v 4400 metrech. Ten obrovský kotel se stěnami z šesti a sedmitisícovek má jedinou výpusť - průrvu řeky Zanskar, která strmým hrdlem proráží Zanskar Range na sever do Ladakhu a odevzdává své vody Indu.

 

Údolí je z jihu přes hlavní hřeben Vysokého Himálaje jen stěží přístupné. Usoudili jsme, že přes ledovce průsmyku Šingo La (5096 m) by to na kole nešlo. Vzali jsme to oklikou přes indickou část Tibetu, tedy přes Ladakh. Vojenská ležení tam potřebují benzin a patrony, takže v závěsu za cisternami lze z Manali (v Himachal Pradesch) přejet až na Tibetské plató (ve státě Džamů a Kaschmir). Musíte to dole řádně rozjet, protože je třeba vyfunět na Rothang La (3975 m), na Baralacha La (4891 m), na Lachulung La (5100 m) a Taglang La (5328 m).

 

Z CHECK REPUBLIC NA HŘEBEN HIMÁLAJE

 

Chce to taky notnou dávku bláznovství. Nebo víry, chcete-li. Pro posílení oné víry a pro požehnání jsme hned z Dillí zajeli na kompetentní místo, t. j. do Dharamsaly. Jeho Svatost 14. dalajlama na nás asi ze čtyř metrů povzbudivě mrkl přes brejličky (určitě věděl svý) a jeho sekretář převzal plakát s dvojportrétem svého šéfa a kardinála Tomáška.

 

Na policejním kontrolním bodu (check point, čteno ček pojnt) v Manali si seržant zapsal do tlusté knihy, že jsme z Check republic a vyrazili jsme. Bariéru Vysokého Himálaje lze přejet na kole za pět dnů. Chce to vyjíždět brzy ráno, dělat krátké (o to četnější) přestávky, zhluboka dýchat a jet a jet. Při těch pauzách lze např. jíst, pít, popř. čurat. Nebo fotografovat. Na návětrné monzunové straně hor vodopády, supy na mršinách a izraelské mladíky na mašinách (značky Yezdi), ženské s krumpáčem v ruce a s nemluvnětem na zádech a četné jiné atrakce. Z hradby šestitisícovek se plazí šedé a modravé ledopády, z čel zdánlivě nehybných ledovců tryskají kalné spousty. Pěníc zběsile po svazích, vrhají se desítkami vodopádů do řeky Chandry. Na vrcholových ledovcích vlají nabodnuté cáry mraků, do nichž se občas noří i cyklista a drkotá zubama. Pak se to konečně překlopí, a cyklista se zřítí po necestě rozervané desítkami potoků zas o tisíc metrů níž.

 

Žádný stan jsme nevozili a zásoby symbolické - čokoládu, müsli tyčky. Daleko elegantnějším řešením jsou místní hospůdky. Tahle návětrná, úrodnější a obydlená strana Himálaje se vyznačuje hostinci celoročními, tzv. garážovými. Doznívající kulturní dosah Indie se projevuje nabídkou pálivých kari a čili omáček s hrachem, cizrnou nebo čočkou, lahůdkovou zeleninu reprezentují brambory. Kuřecí a skopové nechybí nikdy na jídelníčku, ale pravidelně chybí v kuchyni. První (a naše zamilovaná) tibetská hospoda je v Darcha, (poznali byste ji podle dvojportrétu Tomáška s Tenzingem nad výčepem).

 

HOTEL ŠANGRI LA - KŠEFT NABO ZÁBAVA?

 

Za průsmykem Baralacha je poušť, srážkový stín Velké bariéry. Obrovské prastaré usazeniny písků a štěrků byly vyzdviženy do těchto výšek a ohlodány větrem do fantastických věží, figur a hřibů. Nad tím ční pokroucené plásty slepenců a ztuhlé výtrysky magmatu do stratosféry. Pak už jen bělostné pásmo ledových a sněhových polí a prudká modř nebe. Od října do června sem lidská noha nevstoupí, průsmyky jsou pod sněhem. Takže i hospody jsou sezonní, ve stanech. Místo židlí mají postele a po poslední sklence (čaje s mlékem) se jen svalíte naznak.

 

"Tudy, pane! Vítejte v hotelu Šangri La, pojďte, pane." Zachráněni! Nohy ještě vibrují z Lachulung La, prvního sedla nad pět tisíc, tady už je tma. V rokli zvané Pang vztyčilo pár podnikavých mladíků tato tři šapitó.

 

"Hotel je dobrý byznys, jinak jenom trčíme v Lehu. Tady jezdí zajímaví lidi. Letos už tu byli dva jako vy, na šlapacích motocyklech." Stan je ale bez hostů, hrnce prázdné. Důležitější než kšeft je asi ta zábava kolem. A sranda: středně silná exploze mého vařiče a moje ohořelá čepice všechny tak rozveselila, že pro mou polívku z pytlíku rozfofrovali svůj petrolejový sporáček.

 

"Takhle ale, kluci, spíš proděláte..."

 

"To nevadí. Když mluvím trochu anglicky, tak se tady dovím o světě. Zastaví tu na noc autobus, trekkaři z Austrálie, z Ameriky a od vás z Německa taky. S vámi je dnes menší byznys, ale lepší povídání. Víte, příští týden jsou v Džamů a Kaschmir volby, taky jedeme do Lehu volit. To je moc špatný, když tam včera bouchly dvě bomby. Někteří muslimové chtějí, aby lidi byli ve strachu. Ale s jinýma muslimama my obchodujeme, oni jsou přátelé. Dalajlama chce pro všecky mír a my mu věříme, on je..."

 

To gesto rukou bylo výmluvnější než fakt, že Jeho Svatost je inkarnací bodhisattvy Avalokitesvary, boha soucítění. To gesto neukazovalo za hory do Dharamsaly, protože dalajlama je tady, tady všude, kde je jeho láska. Tož jsem vytáhl slivovicu. Vlastenecko-religiózní večírek moravsko-tibetské družby to zřetelně povzneslo. Když jsem se probudil, byl čaj ve skleničkách zamrzlý a vchod hlídalo tele jaka.

 

PRŮSMYK TAGLANG LA, 5328 M N. M.

 

Pátý den je korunován výškovým rekordem každého z nás. O moc výš už se na světě vyjet nedá. Sjezd na Tibetskou náhorní plošinu, asi do 3500 m, je už brnkačka. Údolí Ladhak tu provází horní tok Indu od Upši (dál na východ už stojí čínské tanky) asi 70 km po proudu k starobylému Lehu. I s pískem v očích je rozkoš vidět zase zeleň a žluť pod zavlažovacími kanály. Domky v tibetském stylu, šikmé masivní kamenné zdi, plochá střecha z větví. Každá vesnice má nahoře na skalisku svůj klášter nebo kláštýrek. Hemis Gompa, Tikse Gompa, Stakna, Leh, Spitok? Ladakh je zemí klášterů, Malým Tibetem.

 

Poslání, které tu expedice plnila, bych označil za intimní a pocity zde zažité za nepopsatelné. (Tuto část cesty tedy s dovolenímn vynechám s odkazem na magazín Koktejl 10/96.) Nejkrásnější je stejně klášter Lamayuru pod sedlem Fatu La, už mimo údolí Indu. Odvezl jsem si odtud chadak (bílou stuhu pro čestného hosta), hluboký mystický zážitek a vědomí, že se jednou vrátím.

 

DĚVČATA ZPOD NUN-KUNU

 

Nicméně nejbližší mešita už je jenom den jízdy od Lamayuru, a sice v městečku Kargil, nehezkém to brlohu. Po chabé večeři a špatném noclehu pojedeme dál. Ne už po vojenské udržované silnici na západ do Kaschmiru, nýbrž na jih, proti proudu Suru. Žádné náklaďáky, žádní turisté, žádní vojáci. Klid a mír. V muslimských vesnicích jsme marně kručením žaludků demonstrovali svůj hlad. Nebyly tu hospody, protože tu nebyli turisté. Jenom po nudličkách zavlažovaných políček se na bobku přesouvaly zahalené ženské postavy a žaly hrsti ječmene srpem. Vymlácenou slámu pak srovnají do úhledných mandelů na střechu domečku. Na střeše se suší maličké meruňky, ze střech mávají děti, na střeše je harampádí i sluneční kolektory - dar vlády. Inu, pokrok nezastavíš.

 

Cyklista v Himálaji má zatraceně co dělat, aby při tom kochání sledoval díry v cestě. Před Panikarem jsem se ale málem skácel ne vinou díry, leč silou zážitku. S hlavou zakloněnou jsem vychutnával odlesk červánků na šňůrách ledovců, lemujících dolinu Suru. Pak mi za zatáčkou vylezly oči z důlků. Oblohu zaclonila nebetyčná bělost, šílená hmota dvou hor, které neskutečně trčely ještě další dva kilometry nade vše. Nun a Kun.

 

Čučíme a fotíme, cítíme zřetelně energii té hmoty, vzepjaté do 7135 m. "Panééé, neměl byste cigaretku pro chudý děvče?" Jak tak naháním po louce podivně vyšperkovaného mezka a s jedním okem v hledáčku mu do pozadí komponuju Nun, zahřměl za mnou tenhle chraplavý tenor, až jsem povyskočil. A opravdu, cigánečka! Je vymustrovaná zrovna jak ten její dopravní prostředek - řetízky, fangličky, náušnice, prstýnky na všech dvaceti prstících. Dělá na mě smutný oči a gestem prstů hraje pantomimu kuřáka - loudí. Zřejmě jí to moc chybí, culí se, jako že by za to dala cokoli, co chybí mně. Co tak asi chybí chlapům po měsíci v horách?

 

Vozím pro tyto případy - myslím tím pro etnografický výzkum - startky. V tu chvíli vyrostly ze země tři její sestřenice (nebo tety?) a další pastuškové pádili s kopce s rukou nataženou. Padly na to celý startky a svitek filmu. Dobře mi tak.

 

Parkačik je základnou expedic na Nun a Kun, a tudíž je tu hospoda. Zjistili jsme v ní, jak se ze zeleného čaje dělá červený. Špetkou jedlé sody. Domorodcům by bez toho zřejmě nechutnal, a tak se soda dováží až z údolí Nubra (asi 100 km severně od Lehu) přes nejvyšší sjízdné sedlo na světě, Khardung La (5602m).

 

Vesnice dál na východ už existují jen na mapě, vylidnily se před lety vinou epidemií neštovic. Občas se pod převisem tulí pár černých pasteveckých stanů, ale s družební iniciativou se vždycky první přiřítí smečka vzteklých psů. Řvu na ně, že mi v jízdě hryžou do zadních brašen, ale jsem rád, že ne do lýtek.

 

ZANSKAR, SVĚT BUDDHŮV

 

Když se v dáli zatřpytily bílé čhorteny v Yuldo a budovy kláštera Rangdum, oddechli jsme si. Alláh přepustil tyhle hory opět Buddhovi, tady už žijí praví Zanskárci. Geograficky ovšem údolí Zanskar začíná až po deseti kilometrech, za sedlem Pensi La (4400 m). Z výšky sedmi tisíc metrů se tu k nohám poutníkovým plazí ledovec Takar, podobný serpentýnám gigantické dálnice. Na dně údolí desítky bělostných čhortenů svými anténkami komunikují s vesmírem, stovky štítů a ledových polí jako paraboly naslouchají šepotu hvězd. Do smrti nezapomenu na úplňkovou noc, strávenou pod balvanem za branou Zanskaru, s výhledem na Main Himalaya Range, zalitý měsíčním světlem.

 

Ráno, v kilovém spacáku pokrytém jinovatkou, to bylo horší. Sjezd byl strhující, ale nezahřál. Konečně vesnice, útulek hledáme - jak jinak - v klášteře. Dveře zamčené, tak jsem do něj vnikl sklepním okýnkem. Strop byl tak v metru padesáti, tma jak v pytli, z neurčita však doléhala tibetština. Ještě dvakrát jsem upadl, podruhé už na jakési schody. Nevím, kdo se lekl víc, jestli starý mnich ve vyrudlé sutaně s ladackým cylindrem fešácky na stranu nebo rozčepýřená babka, zašívající cosi u ohýnku na podlaze. To "cosi" byl kozí žaludek, možná šila dědečkovi pytlík na tabák. Neprozradila. Ohřál jsem se, i campy pojedl. Rozesmutnil mě pohled na desítky kdysi skvostných obrazů na hedvábí, zničených teď plísní nebo dočerna začouzených máslovými lampičkami. Ale thanky se vyrábí dál a je asi jedno, jestli jsou staré pět nebo padesát let.

 

PŘESEDÁME!

 

V očekávání zítřejších voleb byli domorodci vysvátkovaní, ženské v barvičkách jak na Slovácku. Helikoptérou přiletí do Padumu sám guvernér státu Džamú a Kaschmir a je třeba vyhovět folklorním pyrotechnickým obyčejům. Semtex byl nachystán, ještě nachystanější byla ovšem armáda. Měl jsem obavu, abych nedostal kulkou mezi lopatky (nebo naopak), až namířím na pana guvernéra teláčem. Leč přežili jsme oba.

 

Ač v kraji s údajně přežívající polyandrií, nezachytili jsme její sebemenší stopu. Jen to, že se nikdo nikdy nedivil, když jsme se ubytovávali v "guest housech" ve trojici. Vybrali jsme v Padumu zase ten nejlevnější, ovšem s koupelnou (bez vody) na patře. Záchodek je na patře zásadně - septik tudíž v přízemí. Nesplachuje se, nýbrž se zapudrovává skopnutím jemného písku z podlahy WC dolů do septiku.

 

Naším úkolem v Padumu bylo naopak co nejvíc toho sníst, nakoupit zásoby a najmout koně nebo mezky. Usmysleli jsme si totiž překonat hlavní hřeben Vysokého Himálaje nazpátek přejezdem a přechodem sedla Šingo La. V něm, jak věříme, bicykl dosud nestanul. Šivlala nám seslalo nebe. Měl mírnou povahu, dobré srdce, dva koně, pět mezků, celtu a petrolejový vařič. A znal cestu. Žádal 150 rupek za osobu a den a deset litrů petroleje. Bývá zvykem nosiče a koňáky taky živit, ale dopadlo to naštěstí tak trochu naopak.

 

Padum je pupek Zanskaru a střed ráje. Nikdo vám nic nevnucuje a lidi se usmívají, i když na vás právě nevydělali. Máte-li přesto po krk hospod, lze se uchýlit do některého z mnoha okolních klášterů. Anebo odejít meditovat do hor. Právě to jsme třetí den udělali. Na lehkých kolech - bagáž už nesli soumaři - lze první den cesty na jih označit za sjízdný. Dávno tvrdím, že kdo má cit pro koně, má cit i pro bicykl a Šivlal to prokázal. Když viděl, co jsme jeli, co tlačili a co nesli, dokázal přesně odhadnout sjízdnost dalších dní. Dva další dny pěšky, pak jeden napůl na kole. Stále proti proudu Tsarap Lingti Ču, jež je barvy polodrahokamu vltavínu, mléčně modrozelený. Kolem něj se střídají pestrá suťová pole s políčky vysokohorských samot a pohled může ještě dlouhé tisíce metrů klouzat vzhůru po skalách a ledu, než se dotkne absolutna blankytu.

 

POSLEDNÍ KLÁŠTER BEZ VSTUPNÉHO

 

Tam, kde už nedokáže nic přežít, tam žijí lámové v klášterech stále menších. Phuktal Gompa je nebi nejblíž. Na tom ale nezáleží. Vždyť bohové, dobří i zlí, jsou tady a v nás. Cely kláštera Phuktal jsou přilepené ke skále a vtesané do ní. V zimě tu na sedmdesát mnichů sekty žlutých čepic, slavné Gelukpa, střeží principy jsoucna. Teď je jich tu hrstka, zbylí podnikají studijní cesty do vzdálených klášterů Sikkimu a Bhútánu. Anebo jen do své rodné vsi. Je doba žní a nizoučký ječmen a proso je třeba šetrně užnout a pečlivě vymlátit.

 

Pro Ladakhany je jistě tibetština snadná, ale sanskrt dá zabrat, a tak na angličtinu už asi nezbývá sil. "Tiskovým mluvčím" kláštera je třináctiletý Lozang Ňima, ten jediný umí anglicky. Lozangu, jaký je současný úkol buddhistické filozofie zde v Ladakhu? "Phuctal založil ctihodný Gangsem Serap Sanpo. Jeho hrob můžete vidět za tím čhortenem. V této knihovně studoval 1826 až 1827 maďarský tibetolog Alexander Scoma Koros. V jeskyni..." Počkej, to si můžu přečíst v průvodci. Já se ptám, jak slouží váš klášter lidem. Co děláte pro lidi? Lozang kouká nechápavě. Ptám se, proč jste tady! "Kvůli Buddhovi."

 

Teď zas nechápu já. Ale je to tak. Služba vesničanům je tu jen mimochodem. Hlavní je práce na sobě samém, podle pokynů učitele a podle učení Buddhy Šákjamuního. Vyzvednout sama sebe, o to tu jde. A to lze i bez lidí, tady, vysoko v horách.

 

Modlit se dá i rukama. Mniši například vytesávají do placáků meditační průpovědi - mantry a kruhové diagramy - mandaly a pokrývají jimi kamenné zídky zvané mani-wall. Podél nich jsme čtvrtý den večer dorazili k místu, kde Tsarap už byl jen říčkou. Jenže ledovcové řeky mají právě navečer nejvíc vody po odpoledním tání. Tak snad když se můžu opřít o bicykl, tak to přece přebrodím! To funguje do vteřiny, v níž proud kolo popadne, odtrhne ode ona a rve vám ho z rukou. Bicykl vlaje v peřejích a cyklista váhá, jestli ho má pustit, nebo se má položit taky a někam to splout. Není ale kam, protože v Himálaji nejsou na řekách tišiny k přistání. Spád řek je trvalý a značný. Tak snad jedině vzepřít vše nad hlavu a nést. Když voda sahá nad kolena, může snadno strhnout. Když do půli stehen, je velice zle. Udělat krok v proudu po pás je nemožné - leda by Avalokitesvara způsobil zázrak. Asi to tak nějak bylo.

 

KONĚ NA LEDOVCI

 

Jenom nenastydnout, nezranit se, zítra čeká Velká bariéra na náš útok. Navečer přišli shora dva trekkaři a chvějícími se hlasy sdělovali, že je tam boží dopuštění, vánice a mráz. Měli srozumitelnou angličtinu, tak jsme si prima popovídali. Až když jsem na rozloučenou řekl ahoj a oni řekli adoprdele, tak nám došlo, proč jsme si tak rozuměli. Byli z Prostějova.

 

Páté ráno bylo nakládací. Na nejsilnější kobylu Šivlal pečlivě přikurtoval dva rozložené bicykly - během výstupu jistě ocenila, že jsme si pořídili odlehčené Cr-Mo rámy. Oslík vypadal pod hroznem cyklistických brašen jako vánoční stromeček. Zato mezek s Ádovým speciálem ani necítil, že něco nese a skákal přes potoky jako gazela. Šivlal ho občas chytil za ocas a užíval jako šlepr.

 

Stezka mířila od rána krutě nahoru, kde se ledovce spojovaly v souvislou hradbu a nořily se do stejně bílých mraků. Dopoledne bylo ještě teplo. Střídavě jsem se plazil po břiše nejkrásnější zahrádkou alpinek, komponoval a ostřil a pak se zase sápal za ještě vybarvenějším exemplářem... až mi karavana utekla. Asi v 4700 metrech jsem se rozhodl, že je doběhnu, abych mohl fotit koně na ledovci. Strávil jsem tím hodinu největší dřiny ve svém životě, s tepem trvale nad 160. Na ledovci mi pak šibal Šivlal dělal všelijaký špumprnágle před objektivem, tuze rád se fotil. Moc to nedopadlo - fotograf se poněkud dusil.

 

Pak ale zavlály větrní koně na praporcích v sedle Šingo La. Svalili jsme se mezi šutry a z výšky 5096 metrů hleděli na jih. Tam daleko dole teče Ganga, miliarda lidí se tetelí a potí v žáru tropů a nebýt Země kulatá, viděli bychom Indický oceán...

 

Zítra večer budeme znovu v našem hostinském stanu v Darcha, velký kruh se uzavře. Dva tisíce kilometrů, dvakrát napříč Himálajem. 17 000 metrů převýšení na kole a další tisíce pěšky. Ale čísla toho moc neřeknou. Tak málo, jako toto vyprávění mohlo vystihnout z tajemna a zdrcující krásy hor, z mystiky duševních vzletů učení Buddhova nebo ze zázraku úsměvů dětí, cikáneček, cestářů. Otisky tisíce úsměvů Indie si chci v srdci podržet napořád. Přeju je i vám. Jenom buďte, prosím, něžní. Je to křehká země, napůl ještě panna. Bojím se o Zanskar.