Cestou strážního ohně

- treky v Zápaním Himálaji , pěší a na kole -

text a fotografie MUDr.Dalibor Lebloch

 

Hlavní hřeben Velkého (někdy taky Vysokého) Himálaje v Indii, to jest Západního Himálaje, je vhodný pro treky pěšky, ale kupodivu taky na bicyklu. Určitě nejoblíbenější je pěší přechod Západního Himálaje mezi Darča (ve státě Himáčal Pradéš) a klášterem Lamajuru (ve státě Džamú a Kašmír). Darča leží na severním přítoky Čandry v jižní, vlhké části indického Himálaje. Po 2 týdnech se poutníci definitivně svalí v hospodě u Lamajuru Gompa (viz Outdoor 1, str.5-6), kousek od horního toku Indu, ve vyprahlé vysokohorské poušti Ladáku, v Tibetu.

 

Cesta do Indie po zemi je levná, zábavná a zabere asi týden. Pořízení letenek přenecháváme některé cestovce (viz internet), obíhat v Praze jednotlivé letecké společnosti nemáme možnost. Z Mezinárodního letiště Indíry Ghándíové jezdí do starého Díllí minibusy (pozor na kapsy!), auto-rikšové a taxíky. My jezdíváme na kole, vlevo, opatrně a přiotrávení. Na vlakovém nádraží turistu nejspíš osloví dohazovač nějaké cestovky a coby podnikatel rád nabídne služby - opět soukromé, tj. autobus. Na jižní úpatí hor znamená do Šrínagaru, do Šimly, do Manali, všecko asi 12 hodin jízdy. Vlak je taky dobrá volba, ale je státní a na klienty tudíž kašlou. Zkuste chytit gramotného studentíka a nabídnout mu odměnu za zakoupení jízdenek.

Asi víc trekařů to bere přes Himálaj opačně, ze severu - je to víc s kopce . V tom případě se z jižního úpatí dostanou na start (nejspíš k Lamajuru nebo do Lehu) autobusem, popř. náklaďákem. Jedna možnost je po tzv. Beacon Highway (beacon = strážný oheň, světelná bóje, maják) z kašmírského Šrínagaru, vojenského ležení a teroristicko-separatisticko-pašeráckého doupěte (pokud ovšem není Zodži La, 3 529 m, ještě nebo už zase zavalený sněhem). Šance je od konce června do konce září, do Lehu to jede dva dny za dvě stovky.

Druhá cesta do Ladáku vede napříč Himálajem z himáčalpradéšských hašišových "lázní" Manali, po nově otevřené - a naprosto nespolehlivé - strategické "silnici". Běží paralelně s tekem, o něco východněji.

 

Velký Přejezd

 

Tahle druhá silnice nás mocně vábila k treku méně tradičnímu, cyklistickému. Vedl přímo na sever přes Hlavní hřeben (Main Himalaya Range) a přes Zanskar Range, přes sérii sedel (tři z nich nad 5 000 m n.m.) do Upši v Ladáku. Pro cykloturistu je to naprostá lahůdky, ale dovedu si ji představit i v kombinaci pěšího přechodu nejhezčích částí se stopem či autobusem. "Silnice" je pouhá spára, před pár lety vyhrnutá buldozery do úbočí gigantických soutěsek nebo vystřílená do téměř svislých skalních stěn. Takže je věčně někde zavalená či podemletá. První zával nás zabrzdil už po třech hodinách jízdy z Manali. Docela jsme jej uvítali. Do sedla Rothang La (3 900 m) nás čekaly 2000 metrů převýšení, a tak bylo dobře, že všechny ty džípy a vojenské náklaďáky a cisterny stály. Bicykly jsme přes zával přenesli.

Ve 2 600 metrech skončil vlhký prales a nekonečné serpentiny jakš-takš asfaltu se probíjely do mraků skrze horské louky stále kamenitější a strmější. Rothang je cílem výletů pro Indy z jihu a tak je v polovině stoupání zvláštní seskupení čajoven a jídelen. S lehkou nevolností z těch dobrot jsme pozdě odpoledne slavně drkotali zubama ve čtyřech tisících. Vodopády padaly, mraky se válely nad náma i pod náma, supi žrali krávu, cikánky s děckem na zádech a s krumpáčem v ruce nám pečovaly o cestu. Hostinští v průsmyku smažili, vařili a nalévali. Sjezd rozmlácenou cestou, rozervanou desítkama ledových potoků, mezi dírama a štěrkem, s 800 metry hloubky pod sebou , to už byla čistá bikerská rozkoš. Padli jsme do údolí řeky Čandry.

Tím jsme se ocitli za první pořádnou vráskou na čele matky Indie, nakousli jsme Main Himalaya Range. Z hradby šestitisícovek se hrnuly bílé, šedé a modravé ledopády, z čel nehybných ledovců tryskaly kalné spousty a řítíce se po svazích vrhaly se desítkami vodopádů do řeky Čandry. Odpočinkový den (80 km po proudu a 500 výškových metrů proti proudu severního přítoku, Bhagy) zpestřily brody divokou vodou a bahnem sesuvů, první buddhistické stůpy-čhorteny a v tibetském stylu vystavěný Keylong. Od osady k osadě, v každé je čajovna.

Průsmyk Rothang lze snadno přejet autobusem, určitě míň než za stovku. Dolina Čandry stojí za pěší průzkum. Všichni bílí tudy jen projíždějí, okolní kopce jsou panenské, nepopsané v bedekrech. Jsou pro ty, co se nehoní za věhlasnými kótami, ale stojí o to být prvním cizincem, který našel právě tenhle most a tenhle vodopád. Čím víc chodíte po stezkách domorodců, tím spíše přestáváte být cizincem.

Proti proudu Čandry na východ leží bájný kraj Spiti. Naopak po proudu, neodbočíte-li do Darča, lze pokračovat na západ k soutoku s Čenabem, jednou z pěti řek Paňdžábu (Pětiříčí). Stezky od něj odbočují i na sever, do Zanskaru.

Ale vraťme se na "silnici", dál za Keylong. Za dvěma mosty přes zběsilá dvě koryta Barai Nallah už Tibeťané rozsvěceli holé žárovky v "garážových" hospůdkách, když jsem dorazili do Darča. Sama vesnice poblikávala notný kus dál na severovýchodě, na maličký klášter nad ní vrhali bohové ostrý reflektor žlutého zapadajícího slunce. Divoké mraky nad ledovci průsmyku Šingo La na krátkou chvíli zrudly, potom nach zbledl do studenoocelova a to byla ta pravá chvíle někam zalézt.

Tady před mostem vztýčili tři hostinské stany - po indicku se to řekne "hotel". Nad metr vysokou kamennou ohradou cca 5 x 6 metrů podpíraly celtu dva dřevěné sloupy. Před prvním stanem opřený bicykl - jedno ze tří horských kol, která jsme za celých pět týdnů tady potkali. Jeho pán, Australan David (asi čtyřicátník) se už něčím cpal ve stanu. Kolem čtyř stolů stálo místo židlí asi deset postelí - až se v deset zhasne, hosté se jen svalí naznak. Ten černý Enfield venku patří Jonatánovi. On a dvoumetrový prošedivělý trekařem s kletrem jak stodola jsou oba etnograficky jasní. Chybí jim už jen ta jarmulka. Indie je v Izraeli tuze populární.

 

V Darča bývá v sezóně živo. Je jižním koncem pěšího treku a tak tu najímají nákladní koníky a mezky ti, co půjdou na sever. Jeden koňoden přijde na 150-200 rupií. Ti, co přišli z hor, se tu resuscitují nudlovou plévkou thuk-pa, opékanými nudlemi čou-min, skopovými taštičkami mo-mo,... Do Darča se vždycky moc těším.

 

Další 3 dny to nebyla sranda. V každém z nich 1 500 metrů převýšení s výstupem do pěti tisíc, ve vzduchu stále řidším. Délku etapy určovala vzdálenost přes jeden hřeben (60-90 km), z doliny do doliny.

Nevezli jsem stan a spacáčky jen kilové (Jana měla skvělý od Gemmy, s thinsulate) a tak jsme nechtěli spát vysoko. Nikdo to ani nedělal, když v údolí je tepleji, voda a obsluha. S postupem na sever řídnou osady, protože v sílícím srážkovém stínu jsou hory sušší a sušší. Řídne tudíž i doprava a to je dobře. Hospody jsou tu jen v létě, jen tři měsíce neblokuje průsmyky sníh. V červenci ladačtí podnikatelé přiženou jaky (po pravdě spíše náklaďáky) a ti přinesou krčmu na hřbetě.

Jak báječné se nám zdály po celodenní nádeničině jejich kamenné pryčny! Usínal jsem okamžitě a natvrdo. Baralača La znamenal první aklimatizační potíže. Týž den ráno jsme ovšem pojedli povinný Lariam (antimalarikum) a tak kdo ví, z čeho nám bylo blbě. Dole v Sarču mě museli z kola sundávat, k půlnoci už moc nescházelo.

Pod Lačulung La jsme poprvé překonali 5000 metrů nad mořem. Cesta vzápětí o 300 m spadla a teprve za 3 hodiny jsme se mohli vyfotit v hlavním sedle, 5 100 m vysoko. Až tudy pojedu příště, vstanu dřív. Na sjezdu do Pangu ( zas 1 000 m dolů !) je totiž překrásný kaňon s pískovcovýma kulisama, věžema a figurama. Foťák už to nebral, tady se stmívá rychle. Jak říkám, cyklista by si měl na tuhle etapu přivstát. Ale v kaňonu před Pangem bych byl raději pěšky. Přespal bych v těch věžích (voda tam je ) a ráno bych nešetřil filmem. Tuším je to od východu nasvíceno...

Pět tmavožlutých mládenců nás už za tmy uvítalo ve dvou spojených hostinských šapitó s velikým nadšením. Že bude kšeft s těma bláznama na šlapacích motocyklech. Udělali nám vajíčka a sbouchli jsme jim valnou část zásob sušenek. Balený porcovaný chlebíček z bábovkového těsta jsme jim vyjedli všecek. Večírek moravsko-tibetské družby se slibně rozeběhl... Šestadevadesátku špiritus jsem říznul kalnou ledovcovou vodou do síly výčepní lihoviny a porůznu jsme se rozvalili po kamenných pryčnách. Personál taky. Namgyalovi lidé si dramaticky osahávali hrdla jako že ten dvacetistupňový drink má bohovskou sílu, ventilovali své nacionalistické vášně, spřádali podnikatelské záměry, založené na přílivu českých cyklistů. Přivstat si na start k rekordu bylo, pravda, těžké.

Ověšeni láhvemi s vodou, vyrazili jsme do etapy žízně. Nic pro pěšáky! Jestliže do Rothangu jsme vyjížděli subtropickým lesem, do Baralačy alpínskýma loukama a do Lačulungu polopouští, dnes to měla být regulérní vysokohorská poušť. Dokonalý srážkový stín, vymetené nebe, ani travička. Když dojde voda, je třeba vydržet tak do 4 800, tam už se dá napít z kaluží ve škarpě. Když nedojdou síly, jsme v podvečer v cíli: průsmyk Taglang, 5 342 metrů nad mořem.

Výš nikdo z nás v životě nebyl. Na šňůrách svítily všemi barvami duhy lamaistické praporce s obtisky větrného koně a kouzelných manter. Přes sněhová pole jsme hleděli na vzdálený severní obzor s Ladackým hřebenem kdesi při hranici s Čínou. Pro marnivé pocestné tu vztýčili milník, hlásající druhé nejvyšší "silniční" sedlo na světě, 17 582 stopy. Moc jsme toho do tmy nestihli. Za posledních pět dní jsme toho měli plný kecky. Přejeli jsme Himálaj. Vpadli jsme do stanu k jakýmsi cestářům a bez dlouhého vysvětlování usnuli.

Popsat sjezd dvou výškových kilometrů neumím. Snad jako milování s bicyklem, jako létání mezi skálama... Nadnášeni vzduchem, jehož každičká částka obsahuje buddhu jakožto princip existence, snesli jsme se do Tibetu.

 

Ladák

 

Upši leží už na Indu, v údolí Ladáh. Východněji vás už nepustí. Je tu jen pár baráčků kolem malé odbočky kamsi do bočního údolí na sever. (O něm snad příště, jestli nás tam letos pustí.) Na návsi stojí čtyři hospůdky, čtyři rajské chaloupky, sídla božských rozkoší, zázrak. Ta na dolním konci je pod správou Višnuovou, tam tmavooký Ind probublává v sedmi hrncích sedmero pálivých omáček: s hrachem, s cizrnou, s čočkou, s bramborama, s fazolí, se slepičíma kostičkama a s ovčíma flaksama. Jako buddhologa mě to ale táhne k svatyním Buddhovým v podobě tří tibetských domečků. Šikmoocí Ladačané tam servírují svá famózní mo-mo, čou-min a thuk-pa k jedinému stolečku v lokále anebo na terásku. Kráska s umělými copy uvázala mezka (z jehož ohonu byly asi ty copy) ke kůlu před tím saloonem, my jsme o týž kůl opřeli bicykly a natáhli zaprášené nohy do kobylinců a bobků cesty. Pak jsme -obrazně řečené- snědli celý jídelní lístek.

"Kam s těma kredencama?" hlaholí Jana na dva bílé trekkaře, co právě spadli z džípu a hrnou se k nám se strašlivýma kletrama. Klukům klesla čelist: "Jak víš, že ´sme Češi?" "Asi vidí, že máme gemy, ne?", pohotově soudí ten menší. Ale čelist má spadlou i Jana, protože to jen tak pleskla. Normální zázrak. Hospodou zní čeština a nikdo by nepoznal, kdo je pěšák a kdo cyklista. Šťastní jsme všichni - ať žije trekk!

 

Indus - voda jak z míchačky. Milión let bez přestání se řítí dolů Ladáckým údolím. O co se hory vyzvednou (dělá to asi 8 mm za rok), o to se Indus zařízne. Nic mu nezabrání v cestě na jih, ani Himálaj. Vyprahlými suťovisky běží s námi dolů dolinou dvě zelené linky zavlažovacích kanálů. Na pravém břehu široký kanál betonový vedle slušné silnice, na břehu levém děravá strouha a prašná cesta. Pro trek na kole, pro trek v pohorách.

Tam, kde vyskočí ze sevření skal potok, stává klášter a vesnice. Tam lze zachytit vodu a proměnit ji v čaj, ve stín topolů, v zrno a jačí mléko. Hemis Gompa je nejbohatší klášter Ladaku a náš vůbec první. Tlumočený rozhovor s did-chambolámou (zástupcem opata) vynesl povolení fotografovat modlitby a pozvání k noclehu...

Bydleli jsme v patře toho nejhezčího domku, v přízemí spal Francouz a vedle jeho cimerky padaly poklady z našeho záchodu v patře. Pečlivě jsme je zasypávali prachem, který byl k tomu účelu rozšlapán kolem díry v podlaze - vzpomněl jsem si na naši kočku doma.

K ranním obřadům zasedl necelý tucet mnichů včetně tří šprčků. Na schodišti hlavního chrámu proběhl nejdřív ceremoniál vítání hostů, jenž mi vynesl bělostný chadak - šerpu pro čestného hosta. Úspěch měly fotky klášterů z našich výprav do Mongolska a ctihodní duchovní se o ně přetahovali na hranici důstojnosti. Zaduněly bubny, zaječely pozouny a mušle a svatyni zaplnil sanstkrt. Občasný šílenecký ryk popsaných inštrumentů meditujícím nevadil, po čtvrthodině jim ale začal vadit hluk závěrky mé Minolty a tak mě vyhnali.

Téměř na dohled je další tucet klášterů: Stagna Gompa na kopečku "Tygří čumák", Tikse Gompa taky na sólo kopečku, docela pokrytém bílými chrámky a ubikacemi, Šej, Stok. Kolem Tibetského uprchlického tábora a vojenského ležení zhoustl provoz neskutečně smradlavých mikrobusů. Vjeli jsme do metropole Ladaku.

 

Leh

 

Týden před našim příjezdem tu bouchaly bomby jako součást předvolební kampaně. Nicméně je Leh rajské doupátko. Mezi cca dvaceti tisíci Ladačanů ( rasy mongolské, jazyk. skupiny tibetské) se potuluje pár desítek orvaných trekařů od čajovny k čajovně. Svůj věčný sen tu spí Moravan Ferdinand Stolička ( 1838 - 1874 ), slovutný to geolog a himálajský badatel. Pod buddhistickým klášterem Tsemo a kousek od mešity stojí kostelík a škola Mise Moravských bratří. Před 130 lety sem přinesli milosrdenství a brambory. Tibetský je bazar, tibetské jsou hospůdky a kláštery - tady Číňan nehlídá. Tady je Free Tibet. Z kopce na to shlíží osmipatrová kopie Pótaly se vstupem na vlastní nebezpečí.

Je fajn, že z Lehu lze podniknout několik okružních nebo hvězdicových treků a zase se vrátit do své lodge či guest house. Vašemu bicyklu se nabízí světový výškový rekord v průsmyku Khardung - 5 600 m n.m. Severní větví Beacon Highway jím putovali kupci pro sodu na sever do údolí Nubra. Kartdung La je ovšem na zvláštní povolení. Zato bezproblémově se lze týden toulat - nejspíš s dopomocí autobusu - po okolních klášteřích.

Outdoor je nejspíš napsaný pro nohy v pohorách. Takže: Pořádná pěšárna vede do údolí Markha, které běží paralelně s údolím Indu (tj.s Ladackým), ale o hřeben jižněji. Přes ten "hřebínek" z šestitisícovek se za dva dny přeleze průsmykem Ganda (5 000 m). Pak dva dny promenáda proti proudu Markhy a k Indu se trek vrací přes sedlo Longmaru (5 200 m). Není těžké, ale pár hodin se jde sněhem a na sestupu se dost packá o volné kamení. Sešup vezme taky dva dny a vtipně končí v Hemis Gompa, kdež jsme vám už uvolnili cimerku. Variantně lze z tohoto treku odbočit na sever do base campu pod Konglača (6700m), popřípadě - opět za dva dny - na vrchol sám. Anebo prásknout do bot a stezkou na jih sedly Ruberung a Charča přejít Zanskar Range do panenské doliny Zanskar.

 

Suru a Nun-Kun

 

V Zanskaru, v tomto turisty naštěstí zapomenutém koutě Himálaje měla naše výprava kulminovat. Na kole jsme to museli vzít oklikou přes Kargil. Nelitovali jsme. Soutěska Indu, nádherné kláštery, průsmyky do Kašmíru - ohromující. Neuvěřitelný kus planety Země! Vznikl kyklopským zápasem rozzuřených vodních spoust s gigantickou vertikální hmotou horstva. Výsledné hluboké rány a čerstvé jizvy nic nekryje. Žádný porost, žádné lidské dílo. Snad jednou za 20 kilometrů se u bočního přítoku tiskne pár chýší k odrbaným topolům. Noční jízda tímhle divadlem, nasvíceným reflektorem úplňku, měla nepozemskou atmosféru. Jízda po Jupiteru nebo tak nějak.

Lamajuru Gompa je trekařům znám. Tady končí (nebo začíná) nejužívanější pěší přechod Západního Himálaje. Je tu obchod a hospoda zvaná Dekung Labrong Hotel, tady jsou k najmutí mezci a mezkaři. Když to s nimi konečně usmlouváte, stačí si narazit nezbytný klobouček a přejít Himálaj. V cestě přes Zanskar Range a Main Himalaya Range stojí pouze Prikiti La, Širši La, Singi La, Nerag La, Šingo La,... zkrátka pár průsmyků. Za 7-8 dní (zde výjimečně proviant s sebou!) může být karavana v osadě Padum v srdci Zanskaru.

Nám to trvalo oklikou po silnici taky tak. Museli jsme přes městečko Kargil, což je nehezký brloh, ale vyspat tam člověka nechají. Na večerním bazaru, osvětleném jen petrolejkama, obcházel strach. Temné postavy s dýkou pod špinavým kamízem nabízely cokoliv, včetně homosexuálních radovánek. Pryč!

 

Zanskar

 

Vehiklem z Kargilu do Padumu (centra Zanskaru) to jde jen teoreticky, cesta je hrozná a nic tu pravidelně nejezdí. Takže pěšky (7 až 8 dnů) nebo kolmo (3 až 4 dny). V celém Zanskaru je vody k pití dost, hospůdky ne vzdálenější než den pochodu. Proti proudu Suru se jeep-road prodírá žlutými políčky, pod skoro zapomenutým zázrakem stromů, od mešity k mešitě, z obou stran lemovaná řetězy ledových obrů. Před Panikarem zaclonila oblohu nebetyčná bělost, neskutečná hmota dvou hor, které trčely ještě další kilometr nade vše. Nun (7 135) a Kun (7 077).

Parkačik je základnou expedic na dvojhoru Nun - Kun a tudíž je tu hospoda.. Chodníky podél ledovců NunKunu lákají k trekům, my jsme to pojali jako vycházku s foťákem. Ovšem kdo umí, vyleze až navrch. Hradečáci to, tuším v pětasedmdesátém, dokázali.

Vesnice dál na východ už existují jen na mapě, vylidnily se před lety vinou epidemií neštovic. Občas se pod převisem tulí pár černých pasteveckých stanů, ale s družební iniciativou se vždycky první přiřítí smečka vzteklých psů.

Když se v dáli zatřpytily bílé čhorteny v Yuldo a budovy kláštera Rangdum, oddechli jsme si. Alláh přepustil tyhle hory opět Buddhovi, tady už žijí praví Zanskárci. Geograficky ovšem údolí Zanskar začíná až po 10 kilometrech sedlem Pensi La (4 400 m). Z výšky sedmi tisíc metrů se tu k nohám poutníkovým plazí ledovec Takar, podoben serpentýnám gigantické dálnice. Obvykle u něj táboří někdo s mačkama a lanem, trénovat nebo se jen tak courat.

Noc v kilovém spacáku pokrytém jinovatkou byla nezapomenutelná. Ranní sjezd byl strhující, ale nezahřál. Konečně vesnice, útulek hledejme - jak jinak - v klášteře. Dveře zamčené, tak jsem doň vnikl sklepním okýnkem . Nevím, kdo se lekl víc, jestli já, nebo starý mnich ve vyrudlé sutaně s ladackým cylindrem fešácky na stranu. Měl tam ženskou ! Rozčepýřená babka zašívala cosi u ohýnku na podlaze. To cosi byl kozí žaludek, šila dědečkovi pytlík na máslo. Ohřál jsem se i campy pojedl.

V osadě (ba skoro městečku) Padum jsme se připojili k popsané pěší stezce Darča - Lamajuru. Setkávají se tu dvě údolí a slévají dvě řeky - Carap Ču přitéká od jihu, Stod od západu. Spolu (jako řeka Zanskar) prorážejí horami na sever do Indu. S Indem se jejich vody provrtají Himálají podruhé, pod Nangá Parbatem definitivně na jih.

Naším úkolem v Padumu bylo co nejvíc toho sníst, nakoupit zásoby a najmout koně nebo mezky. Usmysleli jsme si totiž překonat hlavní hřeben Vysokého Himálaje nazpátek přejezdem a přechodem sedla Šingo-La. V něm, jak věříme, bicykl dosud nestanul.

V Padumu se dá dobře najíst, i zásoby by byly, kdyby byly peníze. Jenže není banka a za cestovní šeky vám nenalejou, ani skvělé ponožky z kozí vlny neprodají. Takže mějte hotovost. Variantních úniků ze Zanskaru je více, ale jsou pro zkušené a soběstačné. Přes Šingo La (5 096 m) je to jistota. Odtud do Darča se platí koňákům deset denních etap asi po 150 rupiích za osobu a den a deset litrů petroleje. Bývá zvykem koňáky taky živit, ti za to všem vaří a bývá k dispozici jejich velký netěsnící stan.

Šivlala nám seslalo nebe. Měl mírnou povahu, dobré srdce, dva koně, pět mezků, celtu a petrolejový vařič. Celá karavana sestávala z deseti koní, 2 koňáků, 4 amerických klučíků v pohorách a nás tří. Na lehkých kolech -bagáž už nesli soumaři- lze první den cesty na jih označit za sjízdný. Další dva dny pěšky, pak jeden napůl na kole. Stále proti proudu Carap Ču, jež je barvy polodrahokamu vltavínu, mléčně modrozelený. Kolem něj se střídají pestrá suťová pole s políčky vysokohorských samot a pohled může ještě dlouhé tisíce metrů klouzat vzhůru po skalách a ledu, než se dotkne absolutna blankytu.

Tam, kde už nedokáže nic přežít, tam žijí lámové v klášterech stále menších. Do placáků tešou posvátné mantry a ornamenty mandaly a pokrývají jimi kamenné zídky zvané mani-wall.

Třetí den se na protějším břehu objevila stezka do kláštera Phuctal. Jeho návštěva znamená den zdržení (koňák si účtuje i tento den, i když stojí), ale rozhodně ji nevypusťte. Taky se pěšáci a cyklisti rozdělili.

Podél posvátných zídek a čhortenů jsme čtvrtý den navečer dorazili k místu, kde Carap už byl jen říčkou. Jenže ledovcové řeky mají právě navečer nejvíc vody po odpoledním tání. Brod to byl velice adrenalinový. Večer přišli shora dva trekaři a chvějícími se hlasy sdělovali, že je tam boží dopuštění, vánice a mráz. Měli srozumitelnou angličtinu, tak jsme si prima popovídali. Až když jsem na rozloučenou řekl ahoj a oni řekli adoprdele, tak nám došlo, proč jsme si tak rozuměli. Byli z Prostějova.

Páté ráno bylo nakládací. Na nejsilnější kobylu Šivlal pečlivě přikurtoval dva rozložené bicykly, oslík vypadal pod hroznem cyklistických brašen jako vánoční stromeček (viz Outdoor č.1, str 6) Šivlal ho občas chytil za ocas a užíval jako šlepr.

Stezka mířila od rána krutě nahoru, kde se ledovce spojovaly v souvislou hradbu a nořily se do stejně bílých mraků. Dopoledne jsem se plazil po břiše nejkrásnější zahrádkou alpinek, komponoval a ostřil a pak se zase sápal za ještě vybarvenějším exemplářem... až mi karavana utekla. Asi v 4 700 metrech jsem se rozhodl, že je doběhnu a vyfotím si koně na ledovci. Strávil jsem tím hodinu největší dřiny ve svém životě, s tepem trvale nad 170. Na ledovci mi pak šibal Šivlal dělal všelijaký špumprnágle před objektivem, tuze rád se fotil. Moc to nedopadlo - fotograf se poněkud dusil.

Pak už zavlály větrní koně na praporcích v sedle Šingo La. Den po vánici tu svítilo sluníčko, teplota lehce nad nulou. Svalili jsme se mezi šutry a z výšky 5 096 metrů hleděli na jih. Tam daleko dole teče Ganga, miliarda lidí se škvaří v žáru tropů a nebýt Země kulatá, viděli bychom Indický oceán...

Zítra večer budeme znovu v našem hostinském stanu v Darča, velký kruh se uzavře. Kruh kusem planety Země, kde to bez vlastní síly nejde. To co jsme viděli, neuvidí nikdo, kde není ochoten podstoupit dřinu treku. Pěšky nebo na kole.