... celý v bílém!

Na Tádž Mahal si vzpomenu pokaždé, když ze špitální jídelny vidím do dáli svítit portál kláštera v Rajhradu. Impozantní portál! Představuju si, jak se ve středověku k jeho zdem tulí chýše a chajdaloupky zbožných poddaných. Tuze působivé!

Na stejném principu šokuje Tádž Mahal. Tam na konci bazénu uprostřed zahrad je Tádž opravdu hezká stavba z bílého mramoru. (Ve skutečnosti je z pískovce.) Je dokonce o 15 metrů vyšší než kostel v Husovicích, zato o dost kratší. Rád jsem Tádž komponoval do pozadí fotek spanilých Indek, papoušků, veverek a exotických keřů.

Ale opravdický dojem měl přijít večer. To když jsme po schůdcích (nebo po žebříku ?) vyšplhali na plochou střechu čajovny za hradbami paláce. Kluci - číšníčci nám tam ke stolku vynosili skopové na čílí, opraženou rýži se zeleninou, prata (langoše), lassi (jogurt), piškotovou palačinku s kokosem, s banánem a s čokoládou, čajů nepočítaně. Hospoda stála na křižovatce tří uliček a na ten plácek dole se vlezl transformátor (zdál se starší než Tádž), půl tuctu zelinářů, dvě posvátné krávy, chumel šlapacích taxíků a motorových tříkolek a tuna odpadků.

Když přišel monzun, vytáhli rikšové deštníky, transformátor kouzelně sršel zelenými zkraty a z koutů vyplavaly igeliťáky. Ta tuna odpadků se vznesla na hladinu jezírka, v nějž se náměstíčko proměnilo. Zrzavá Němka přešla v sandálech po prkně do půli jezírka, ale pak uvízla na osamělé cihle, trčící z té hnusné a páchnoucí záplavy. Osamělost však není pro Indii typická: cihlu si taky vyhlédli dva veselí potkani a o závod k ní pudlovali.

A na tu scénku z indického podzámčí shlížel od břehu Džamuny sám božský Tadž Mahal. Bělostná perla v moři hoven. Tuze působivé.