ČERTOVA HORA

(Jak jsem učil Mongoly kroutit cigarety)

 

"A gdě tarmóz?! Kde je brzda? Bohové, kde to má brzdy? Ojojój!!" Řach.

Novicové kláštera v Kyrenu nejdřív poletovali na našich horalech jenom po rovince, mezi řadami modlitebních mlýnků, kolem nevelkého chrámu a dřevěné burjatské jurty. Lama Cevendorž však odvážně opustil areál dacanu. Když se pokoušel strefit zpátky do vrat, marně hledal brzdu, marně kroutil klikama dozadu. "Gdě tarmóz?"

Klasickým letem přes řídítka přistál na břiše u nohou svých bratří. Evidentně jim tím udělal velikou radost, chechtali se až si museli sutany přidržovat. Mongol vstal a ohmatal si svou oholenou hlavičku-vajíčko. Zřejmě zjistil, že si žádnou čakru neodřel ani třetí oko nevypíchl a tak se mu nemongolsky vypoulená očka šťastně zešikmila do dvou čárek a řehtal se taky. Moje expediční SAGITTA, zašprajcovaná v neumně pomalované brance, už posté prokázala nezničitelnost a tak nezbylo, než ji zas nastrojit 25 kily předních a zadních brašen na vyrazit dál. Dál do hor Východního a Velkého Sajanu.

 

Autobusovým smradem moskevských bulvárů jsme se před týdnem propasírovali rychle díky laskavé pomoci naší ambasády. Po 4 dnech březových hájů za špinavými okny transsibiřského skoroexpresu (50 km/hod) jsme vylezli v lese na "nádraží", tvořeném několika prkny perónu. ČERTOVA HORA, stálo na cedulce. Osada toho jména nikde. "'Šak ona už se ňáká čertova hora nande!"

V Kultuku jsme v obchodě jménem "Sajany" doplnili proviant a na sekundóčku smočili údy v čisťunké vodě Bajkalu (10 &grad;C) Pak jsme vjeli do tajgy, naštěstí po silnici. Jak známo, je asfalt ideální pro horská kola, zadruhé tajga je ztěží prostupná i pěšky.

"Jéje, prachy! Tady taky, to mě podrž, tady je peněz! "Prachy v prachu. Na dřevěném patníku a všude kolem se v prachu a trusu stád válí mince. Kopějky, ruble, mongolské tugriky. To hraniční čára mezi Ruskem a Burjatskem je důvodem ke zřízení "obó", svatého místa konání obětí bohům. Bolestně se mně dotýkalo, když tomu Jiří říkal bordel, fakt ovšem je, že se to nejspíš podobalo smetišti. Umístěnému někdy v důstojném altánku, někdy se jen pod modřínem, ověšeným stovkama bílých mašlí,válí krom peněz cigarety, cukrátka a harampádí a desítky lahví od vodky. Úlitba šamanistickým bohům spočívá v cvrnkání vodky prsteníčkem do 4 světových stran. No a když už je lahvička otevřená... Každý slušný Burjat si na obó přihne. Tuto oběť ochotně přinášejí i řidiči chrchlajících náklaďáků a gaziků. Pomníčky se symbolem volantu jsou u cesty časté.

Lamaismus, zde převládající vedle pravoslaví ruských kolonistů, asimiloval za staletí hodně prvků primitivního šamanismu, zaklínací obřady a přivolávací rituály. Taky vodku. Religionisté z brněnské Masarykovy university vloni stihli osobně probádat obnovu buddhismu ve východní části Burjatska. My si letos hrdě říkáme cyklistický předvoj religionistického výzkumu a tak jsme radostně posbírané drobné zas odpovědně (ač neradi) vyndali z kapes a nasypali zpátky bohům.

Dacan v Žemčugu byl zamčený a tak jsme zahájili v klášteře kyrenském. Tím, že jsme se tam ubytovali. Lámové ten den sloužili v detašovaném chrámku v Aršanu a než se stihli vrátit, zpracovali jsme vodkou správce. Koneckonců, bílý muž to tak s domorodci dělá od nepaměti. Zatímco jsem s ním v klášterní zahradě kopal kartóšku k nasycení našeho šestičlenného komanda, obsadili hoši dřevěnou osmibokou jurtu vedle hlavního chrámu. Když tam správce vešel, musel si okamžitě dát ještě 2 x 200 gramů. Na metr širokém, zlatě žlutém dřevěném trůnu, vévodícím jurtě na místě obvyklém pro oltář, se na rudých poduškách rozvaloval neoholený Ivor, řečený Sokol, se skoro blond vlasy víc než na ramena. Ďábel sám! Sokola jsme pak museli schovat a Kosťa se zapřísahal, že přestává pít, že z toho má zlá vidění.

Večer přijel gazík a vystoupily tři usmívající se vajíčka ve fialových sukních a s šafránovými přehozy přes pravé rameno. Když mi hlavní láma Balgan Bazarov dlouho držel podanou pravici a smály se mu i uši, nemohl jsem nevzpomenout na Jeho Svatost XIV. Dalajlámu a to "Cosi", co z něj září, byť na fotkách. Byl jsem polapen: Další dny jsem živé bytosti komáry přemlouval opatrným sfouknutím a buddhovský úsměv mi kalilo jen vědomí, že musely zemřít ty živé bytosti, co vozím v salámech a v rybí konzervě, ke všemu předražené jako všecko jídlo ve Federaci.

Ráno nás čekala bohoslužba. Modlitby řídil asi 30-letý host z mongolského Ulaan-Baataru, hlavní láma Balgan mu důstojně sekundoval, rytmickou sekci bubnů a činelů obsluhovali novicové. Voňavý kouř z vřesu ar-ca tlumil zářivou červeň, žluť a modř na desítkách závěsných vyobrazení Buddhů, bódhisatvů, příšerných dharmapalů, věrozvěstů, opatů a jiných převtělenců. Bělavý dým prostupoval oltářem plým soch, sošek, máslových lampiček mandala, misek se směsí rýže, mincí, konfetek a bankovek. V rohu parkoval obřadní vozík zapřažený do dřevěného, pestře a naivisticky vyvedeného koníka. Kolem zbylých dvou stěn tiše žaslo asi 6 Burjatů a my. S exkluzivním povolením fotografovat obřad jsem se plížil po modlitebně. Prostor duněl tibetštinou posvátných manter, velikými bubny a činely, láma Bagan uváděl své vstupy dvojitým bubínkem "tombr", občas zabučely mušle a trumpetky.

Pak mi klesla čelist. V monotónním zpěvu tibetštiny zřetelně zaznělo "ČECHOSLOVAK"!! Nepředpokládám, že by se hlavní láma modlil za znouvusjednocení našich států - on se modlil za nás 6 bláznů bláznivých, kteří chtěli projít do Tuvy, kde letos už několikrát stříleli po bílých turistech. Věru bylo třeba modlitby těm, kteří směřovali k hoře Monke-Sardyk, jehož ledovec ve 3490 metrech jednoznačně žádal mačky, cepíny a lana, jež jsme neměli.

Dál do nitra Východního Sajanu znamená pokračovat na západ. Po lesní silnici neboli "gruntovce", bez asfaltu, zato s důkladnou "roletou". Majestátní třítisícovky 160 kilometrů dlouhého hřebene Tunkinských Holin vpravo, po levici oblé dvoutisícovky, pokryté modřínovou tajgou. Za nimi je Mongolsko, bílé jurty, Gobi - moje lásky. Letos zůstaneme tady na severu, mezi mongolskými kmeny, společně označovanými jako Burjati.

Ještě jedna noc na dobytčí farmě na středním toku řeky Irkut a před polednem už nám na pozadí ledovců Monke-Sardyku vlaje vstříc ruská trikolóra nad srubem Vrchního Administrátora v osadě Mondy. Původně kůly obehnaná pevnost, založená carskými kozáky před 300 lety, kteří tady na Východě posunuli hranici slovanského impéria ještě hlouběji do Centrálí Asie, mezi žlutou rasu. Dnes stejné dřevěné domky poházené do zahrádek brambor, mrkve , cibule a zelí. Přibyl jen asfalt na jediné silnici a "foliáče" s salátovkama a rajčatama.

Pevnost nicméně před pár lety padla. Žlutí ji dobyli nenásilně, na "rasový problém" nikdo nemá síly. V době úpadku ruských státních organisací tady ztratili práci geologové, cestáři, dřevorubci i řidiči, co vozili dobytek z Mongolska. Rusové odjíždějí, mongolština začíná převažovat. Přítel Boris Čuchnov, geolog na penzi, se nechává najímat svým burjatským sousedem jako sekáč na sena.

"Ruský mužik všecko přežije. Jen tu svoloč z parlamentu je třeba vykydat, vidle na ně! Jelcin je ostrý chlapík, ten si poradí." tvrdil mi Boris v srpnu 1993. V říjnu 93 dal "chlapík" Jelcin opravdu parlament rozstřílet.

"Je nám pořád hůř, už ani na lahvinku nezbude." Boris přestal pít a vypadá o 10 let mladší. Možná je to princip, který spasí Rusko.

Tuze neradi jsme se odtrhli od bramborové hostiny se solenými pstruhy, do které nás Boris a jeho Světlana Nikolajevna ani moc nemuseli nutit. Leč Monke-Sardyk láká, hora vábí. Zašli jsem naproti ke známým geologům půjčit si na pěší průzkum erární ruksaky. Oba prospektoři už od ledna nedostali výplatu a tak je Lev už dva dny s puškou v tajze a Ilona s non-stop zapálenou cigaretou cpe do 13timěsíční Natašky palačinky a rozličné lesní plody.

Průzkum byl nedlouhý. Nejdřív Radovan, řečený Havran, zkoušel lítat s kusem oddrolené skály v ruce. Letěl, ale jen dolů, ze čtyř metrů padl na záda. Naštěstí do rozvodněného Bílého Irkutu. Ten nám pak po dvou kilometrech zahradil cestu definitivně, ani do "base-campu" jsme nedošli.

Vrátili jsme batohy a zajeli si postěžovat Galině Fjodorovně,bábušce-kuchařce na Sluneční základně. Ve 2000 metrech, přímo na mongolské čáře, se blýskají kupole teleskopů a koronarografu, na nichž starš. věd. prac. Vladimír Spiridonovič s hrstkou mladš. věd. pracovníků bádá nad zákonitostma slunečních erupcí. Olbřímí zrcdla z NDR vrhají slunční paprsek sem tam napříč badatelnou a srze okénka a dírky v načerněném sololitu, paprsku se zmocní muzeální spektrograf a Vladimír sleduje se zanícením v srdci i v oku záchvěvy mechanických pisátek. Analýzu už raději nesvěřuje bulharským počítačům nulté generace, logáro je rychlejší. A protože psacím strojem vládne jen ubručený proviantní náčelník, mají výsledky práce mága Vladimíra romantickou podobu nečitelného rukopisu. Vzácně se shodují se závěry coloradských kolegů, kteří zatím se stonásobnými náklady dospěli k témuž: Sluneční erupce, zdá se, žádným zákonitostem nepodléhají. Naštěstí je kolem plno neméně závažných námětů: borůvky, brusinky, rybíz černý, hnědý a zelený, žemelosť chuti Fernetu a spousta houbiček. Tomu se akademický sbor odpovědně věnuje, stejně jako saunování-banění. A Galina Fjodorovna měla pro naše bolístky pochopení - hojila nás kaší pšeničnou, ovesnou, rýžovou, jáhlovou i pohankovou.

Na sever. Dosavadní předpokládané zdroje map selhaly, ještě doufáme sehnat informace o prostupnosti Tuvy k pramenům Jeniseje přímo na startovní čáře, v horské osadě Orlik. Je to tam 180 verst po roletě. Prvních 40 je do kopce, do průsmyku, ke zdrojnicím Irkutu. Karové údolí je čím dál sevřenější, místy je to hluboký kaňon s gigantickými rozsypy zvětralých čedičů, žul a břidlic. Sem tam modřín, trpasličí břízky a horské louky. Pak keře čím dál nižší a nade vším jen suchá kamenná poušť. Nad odbočkou do velepřísně střežených zlatých dolů u Samarty začíná kamenná tundra rozvodí Irkutu a Oky. Nacucané drny nízkých trav, mechová jezírka, trychtýře průzračné vody, lemované balvany. Na všem lišejník.

Noc přináší déšť, pak lijavec. Stan od JUREKa drží spolehlivě jako vždycky, nálada už míň. Po 20 verstách upachtěného sjezdu bez výhledů stopujeme náklaďák, chce 10 000 rublů (2 $) za každého do Orliku. Dohodnuto. Vloni pod Nanga-Parbat jsem si neužil dohadování s domorodými nosiči, všecko tehdy vyvlekla až na Fairy Meadows má věrná SAGITTA. Teď mám příležitost: U prvního obó po nás chce řidič vodku. Prý stříknout bohům. "Jo, stříkneš se sám a zabiješ nás všecky.Nic!" Po 50 verstách hrůzy na korbě smáčené lijavcem (zaplaťbůh za šumperský goretex od KAMMLERa!) následuje stávka "nosičů": "Dajtě 100 000!" "Nedáme." Totéž desetkrát dokola. "Davaj 15 000 každyj! Ne!" - desetkrát. "Tak dejte 6x10 000 hned, potřebuju tankovat." "Tak jo." Dvě hodiny tankoval v sojutské osadě Sorok, my v lijavci na korbě. Oba řidiči stihli natankovat po půl litru ohnivé vody za naše ruble a s pokleslými víčky se jak šílenci rozjeli dolů po vražedné roletě. Po jednom skoku přes jakýsi mostek se naštěští rozlítlo celé přední sklo kabiny. "Dajtě vodku," vztekal se šofér, "bez ní nemůžu jet dál. To máme za to, že jste nestříkli vodku našim bohům,... a ven! Vysedněte, pohani!"

Vysedli jsme rádi. Z těch dvou Burjatů civěl zlý démon špiritusu, v nás zůstal buddha trpělivosti, soucit se zoufalou zemí a důvěra ve vlastní síly. Na malé farmě u cesty proběhl chvíli nato nádherný koncert burjatské pohostinnosti. "Toš takú smetanu včíl už na Moravě nenandeš." povídám, jak mně huba narostla.

"Ekologičeski čistyj prodůkt.", opáčil s klidem ten starý pastucha, který za život spotřeboval tak půl kostky mýdla, když moc. Náš ekolog Dalibor, řečený Robi, vyvalil oči a hned si to zapsal. Takticky jsme vše mokré rozvěsili po srubu, takže nezbylo než zůstat na noc. Rozdali jsme žvýkačky a pouťové prstýnky a dobyli těchto pozic: Zuzka na podlaze vedle pece, já a Jura na verandě mezi pytly mouky a soli, Junáci kolem letní kuchyňky.

Ráno oficielní foto rodiny, tj. dětí, dobytka (zejm. prestižního stáda jaků, takových chlupatých krav, lat. Bos gruniens=hovado chrochtavé) a manželky. "Dámo a pánové, do sedel!"

Šákjamuní seslala azurovou anticyklonu, rozvodněná Oka předváděla v panenském údolí úchvatné divadlo. V Orliku jsme doslova vyčenichali dacan (schovaný v lesíku, prozradila ho vůně ar-ca) a přesilou jej obsadili. V domku samoten meditoval Ukrajinec Igor, řečený Džam-pa. I on byl skvělý hostitel. Nikdy nazapomenu na siluetu jeho postavy v lotosovém sedu, s hlavičkou oholenou si žbrblal do noci mantry, máslové lampičky blikaly na oltáříku, vřes čmudil božskou vůni a já za pecí vyvanul do spánku, hlubokého jako nirvána.

Modlitba Balganova fungovala dál. Všichni muži z Orliku kosili v horách seno a nebyl nikdo, kdo by znal cestu po zdrojnicích Jeniseje do Kyzylu, kdo by nás nasměroval před hlavně tuvinských nacionalistů. Nenašel se ani průvodce horama na sever, podél průrvy Oky do města Zima, kam bychom zřejmě nedošli pro smrt hladem a vyčerpáním. Bicykl lze snad nést tajgou 20 kilometrů, ne však 200. Karma vedla naše kroky proti proudu řeky Senca, na západ, do Tuvy aspoň nakouknout. Výprava se rozdělila.

Robi, Sokol a Havran směřovali k Piku Topografov ( ), a k hoře Čorna Tajga (3 044 m) přímo na hranici burjatsko-tuvinské a já s dcerou Zuzkou jako jízdní hlídka k posvátným a léčivým pramenům Čojgan a Chojto-gol. Naše jízdní duo mínilo cestou směnit Sagitty za koně a tři čtyři dny nešlapat. Oříšek první, pro vysokou vodu v Oce nepracující přívoz, se podařilo překovat lahví vodečky. Ta přemohla strach převozníkův ze smrti v pětkové vodě Okinské průrvy, kdyby těch 90 kubíků průtoku utvalo prám.

Oříškem druhým byly koně. Dolních 30 kilometrů doliny jsme propátrali srub po srubu. Byly zamčené nebo z okýnek vykukovaly děti, eventuelně na nás stařenky štvaly psy. Muži ani koně zkrátka doma nejsou, kosí a suší sena. A basta. Dorazil nás morbidní výjev v v osadě Urda-Churjelok. Za posledním srubem se belhala ohyzdná ježibaba, opírajíc se o vidle, ke smrtelně vyhubnlému psu. Ten se evidentně v posledním tažení potácel v kruhu. Stařena ztěžka pozvedla vidle a... My jsme pro ten den ztratili chuť hledat nájemní koně.

Koneckonců cesta dolinou Sency byla naprosto ideální pro bajk - stepí, lesem, loukama. Žádná roleta, přijatelná stoupání, technické slalomové pasáže, brody.

Přenocovali jsme v nefungující pakárničce - to jest v maličkém srubu s píckou uprostřed. Sloužila čtyřem srubům v klínu lesa, letní osadě, toho času dvěma ženám a tuctu děcek. Nakrmili nás smetanou, chlebem a borůvkama a věnovali řádná modřínová polena na otop. K ránu v téhle výšce už přimrzá. Taky poradili, že muži a koně jsou 5 verst zpět po proudu. Kosí tam to zatracený seno.

Celý den jsme věnovali vyjednávání s nima. Vyžádalo si to hodiny společenského vysedávání a pokuřování, při němž jsem dalších 20 mongolů naučil balit cigára. (Tento interesantní úkon byl ještě před 10 lety v Mongolsku velmi oblíben. Na třech vandrech nám nahrazoval váznoucí konversaci v mongolsštině a papírky byly tvrdou devizou. Ale už předloni jsem si připadal jako od reality odtržený cizí folklorista, který vnucuje domorodcům dávno zapomenuté obyčeje.) Půl paklíku tabáku na to padlo a litry bílého čaje. Pak jsme jeli koňmo k náčelníkovi senokosného okrsku. Na sedle nešly povolit a prodloužit třmeny a tak jsem necelých deset kilometrů absolvoval v dostihovém podřepu. Mělo to výhodu při brodech přes dravou Sencu - voda mi nehrkla do bot hned, ale až uprostřed řeky. Nazpět mi připadl úkol přepravit přes řeku psa. Cizího psa na cizím koni, který s vypětím zápasil s proudem cizí řeky? Nejpíš už mě považují za domácího.

Nakonec jsme si s náčelníkem plácli. Dva koně na tři dny, delší třmeny a průvodce - od zítřka rána. Ještě večer k nám do pekárny vpadli dva opilí jezdci a pravili, že žádní koně nebudou. Borisovi to při vyprávění připomnělo ruský parlament, mně Kocourkov. Peníze potřebovali, ale vhod byla každá záminka, jak nic nepodniknout.

To snad moudrý Mandžušri nad námi bděl, protože když jsme za týden přece vymámili dva koně na projížďku, ukázalo se, že tři hodiny v sedle, klusem, cvalem, bažiny a brody, to že je i pro zadnici cyklistovu tak akorát.

Věrni tedy svým legovaným ořům stoupali jsme rychle proti Sence. Vozová cesta se motala po dně údolí mezi temnými jezírky za hradbou stromů a křovisek. Okouni a mrňavé rybičky na nás mrkaly mezi hustým vodním porostem, bílo-oranžovo-černé kachny takticky manévrovaly do ostřic. Kde bránili bažiny, tam se koleje po vězděchódech vyšplhaly na terasu mohutných říčních náplavů a příjemně nás houpaly hned dolů k brodům přes nevelké boční přítoky a zas nahoru do tajgy. S pusou od borůvek, golubniky a žemelosti jsme očumovali okolní vršky, zařízlé všecky pěkně do roviny asi ve dvou a půl tisíce metrech. To jak čínská tabule zvedla na konci druhohor tabuli sibiřskou a vzniklou náhorní plošinu posléze rozryly ledovce. Proto jsou svahy nad náma tvarované do praboly a bohové mají ke shlížení z bočních údolí k disposici polokruhové cirky nad morénovými jezírky.

Ale i toho krásna bylo za dva dny jízdy až až, a tak "lázně" Chotogol přinesly vykoupení v pravý čas. Za vyhořelým lesem se v limbovém hájku schovávaly tři přízemní dřevěné budovy a pět sroubených budek. Budky postavili nad jámou-vanou a do ní svedli pramen. Hned jsme tam vlezli. Sirovodík mi v tu chvíli líbezně voněl a 35 stupňů Celsiových mi příjemně bušilo do unavených zad.

Pak jsme se šli seznámit. Personál tu samozřejmě není, každý si ordinuje sám. Pití nebo smáčení. Činili tak starší burjatští manželé, kteří si v obravských sedlových brašnách přivezli na koních proviant na tři týdny. Činil tak i Armén Aruťun, atomový fyzik a statečný turista, kterého tady odložili jeho tři kamarádi atomoví fyzici z Moskvy, jinak mistři sportu v kamikadze-sjezdech divoké vody na katamaránech. (Noe měl prý vyspělejší plavidlo.) Zaparkovali vor na Oce a sem si odskočili k teplým pramenům a kouknout se na vulkány. Aruťunovi odešlo koleno a tak si ho smáčí ve smraďavce. Večer zcela vyplnil nekompromisní přednáškou o převeliké bezpečnosti ruských jaderných reaktorů.

Pěší výstup na severní hřeben byl skvělou botanicko-skalničkářskou exkurzí. Jen očekávaný výhled na Pik Topografov (3044 m) sklamal - od Tuvy se hnala bouřka. Zřetelné ale bylo, že Pik je jasně lezecká záležitost.

Potvrdili to odpoledne naši Junáci. Omrkli jej zblízka, zatlačili slzu a vyškrábali se příšerně lámavým terénem (I.-III.st.UIAA) na kótu 2847 m,aby ji dali jméno. Je z ní teď "Pik Buková". Stihli ještě pokochat se mrtvou lávovou krajinou kolem vulkánů Pěretolčina (2044) a Kropotkina (2074) a potkat stopy medvěda ve volné tajze. Ta je opravdu natolik nepřístupná, že horskou cyklistiku je dlužno odkázat v Sajanech do překrásných údolí řek. Je jich tam mnohem víc, než stihnete za měsíc projet.

 

Před pohraničním hřebenem burjatsko-tuvinským jsme ovšem v pasti. Činíme obrátku. Je potřeba ji zapít a oslavit taky setkání se sestoupivší ruskou vodáckou výpravou. Je neskutečné, co ti Rusi jsou ochotni nosit na zádech! My svým miláčkům dvoukolým šetříme každý gram, jsme samá lehká slitina, duté vlákno, Goretex a lyofylisovaná strava - a oni? Plátěný ranec s festovníma koženýma popruhama notně nafasováný konzervama, několik kostek másla z Moskvy(!), špiritus v těžkém skle, kompletní příbory... No jo, ale jsou tudíž sto uspořádat malý banket uprostřed tajgy. Co snědí, to hned dvojnásob doplní z místních zdrojů a tak tři atomoví fyzici s jednou atomovou fyzičkou vytahovali nedávno nasolené lipany, ryzce s divokou cibulí lisované mezi dny dvou ešusů, jágodky osladili půl kilem cukru a k čaji měli čerstvou marmeládu. Myslím, že jsou neporazitelní.

Únik z pasti zvané Orlik se podařil Jirkovi. I s bicyklem se vskutku odvážně nalodil na prám našich atomových přátel a během 4 dnů proplul či spíš prolétl peřejemi (s obtížnostním stupněm IV) do Ruska.

My ostatní jsme 18O verst rolety Orlik-Mondy taky prolétli. Let jsme proložili půldnem stráveným u Sojutů, lovců kožišin. Během léta jsou to pastuchové jako Burjati, taky stejně vypadají a stejně mluví. Je to jeden z mongolských horských kmenů. V zimě se z nich stávají obávaní indiánští stopaři a neomylní střelci. Postrach sobolů, norků, rosomáků, kun, lasic, jezevců i rysů. To o sobě skromně prohlašují. Místní Rusi trvdí, že "starou bačkoru". Že jsou celou zimu v lihu, jako všichni tady. Bez nemrznoucí směsi to na Sibiři asi nejde.

U Sojutů jsme holdovali dobře přiježďěným koním a máslákům (doslovava masová houba) s lesní zeleninou zvanou čeremša. Paní domu předčila v nucení hostů do jídla všechny naše četné předchozí zážitky. Přejedli jsme se obludně. Teď je třeba propachtit se proti proudu Oky a za rozvodím po Irkutu dolů. Čeká nás bonbónek na závěr, Monke-Sardyk.

Osvědčená útočná trojka Robi+Sokol+Havran se zmocnila jeho ledovce v 3 490 m za dva dny.

Ani podpůrný oddíl (Zuzka a já) si neválel šunky. 3 100 metrů legendami opředené Chulugajšy nás provokovalo k opětovnému zapůjčení ruksaků. Upřesním: Když se kouknete ze Sluneční základny na sever, máte 800 metrů pod sebou Mondy a přímo nad nimi dominuje souvislému hřebeni Velkého Sajanu hora Chulugajša, Hora Hrdlořezů. Za carů střežily kozácké oddíly v Mondách obchodní stezku od mongolského jezera Chovsgol, chránily čínské karavany a mongolská stáda, táhnoucí na porážku do Irkutska. Družiny žlutých nájezdníku držely vtipně Chulugajšu. Když jsme na ni vyšplhali do poloviny, bylo zřejmé, proč to dělali. Jako na leteckém snímku byl 150 km dlouhý Chovsgol, celá cesta z jeho severního konce od přístavu Turt, přes celnici, "Sluneční" a serpentinami dolů do Mond. Piráti věděli o karavaně dřív než kozáci.

Krvežízniví Burjati by se nicméně roztřásli hrůzou jako my, kdyby viděli tu spoušť na moréně pod vrcholem. Řádili tu děsiví démoni, převlečení za ruské hvězdáře. Zřídili tady automatickou sledovací stanici Slunce. "Zřídili" celou Chulugajšu. Strmá cesta, vyhloubená pásy vězděchódu, se na jaře stala přívalovým potokem a hyzdí jinak panenský hřbet hory. Voda nakonedc nahoře cestu strhla, takže ze stanice už nelze odvézt nic z desítek tun vysloužilých akumulátorů, motorových agregátů, drátů, polystyrenu a konstrukčního železa. Tři prkenné boudy tuším nevydrží do jara, zato dva domky, napěchované přístroji, tu zřejmě zůstanou příštím generacím. A raďte si, vnuci!

Na kopec nás pudila ještě jiná pověst. Než ke stanici přivedli před 10 lety velikými náklady sloupy elektrického vedení, pracoval tu malý nukleární článek. V něm bylo třeba vyměňovat "palivo", tedy radioisotop, pravděpodobně 239 plutonium. Náplň zářila jako čert, takže k ní byl stínící olověný kontejner. Dohromady to bylo ale hrozně těžké, takže to museli nést dva chlapi. Jeden to olovo, druhý zářící kapsli. Žijícího svědka této bajky jsme ovšemže nenašli. Za jedním domkem nicméně stál pečlivě poskládaný trezor z olověných cihel. Radiační detektor s sebou zpravidla nenosím a tak jsme ten hrobeček raději nerozebírali...

Naštěstí zůstalo dost k potěše oka. Z morény stíkal uzounký vodopád a pod ním se páslo asi deset koní, nad alpinskýma loukama byla kamenná stráň až pod vrchol posetá temně rudými bochánky ??? Na západním okraji podvrcholového cirku, asi kilometr od šrotu stanice, stála -byť sotva- pastouška i s pecí a v té nám zle nebylo. Z večerní procházky na vrchol byla zase lezecká dřina a západ slunka jsme tak tak stihli. Z vrcholového plató, cca 1 x půl kilometru, jsem nafotil 360&grad; panoráma a ještě jednou totéž ráno. Kitojské Holina na severu, na východ desítky hor přesně stejně vysokých jako ta naše - bývala to náhorní deska, vyzdvižená v do 3000 metrů. Pak hluboko zařízlý Irkut v Tunkinské dolině a na jihu náhorní plošiny severního Mongolska. Observatoř, za ní impozantní jezero Chovsgol s řetězem hor na obzoru. Kruh pohledu uzavírá o 400 metrů vyšší Monke Sardyk.

Co tam asi vyvádí kluci? Monke Sardyk, Věčný Sardyk, je prý zamilovaný mladík Sardyk, jemuž milou kamsi odeslali, by ji nespatřil vícekrát, ani kdyby čekal věčně. I proměnil se v horu, aby mohl čekat opravdu navěky.

My mu důvěrně říkáme Mount Masaryk a vzali jsme ho "českou cestou". Prvních 7-8 kilometrů do "base campu" opravdu záleží na stavu vody v Bílém Irkutu - brodí se nesčetněkrát. Soutěska se podobá Jánošíkovým dierám, akorát že bez těch žebříků - jde se korytem, vodou. Pak je to do sedýlka ve třech tisících záležitost chodecké vytrvalosti. Následuje suťový hřeben, místy strmý s lezením II.-III.stupně. "Česká" cesta spočívá v tom, že bláhově uvěříte informaci o schůdnosti hory bez maček a cepínu. Když zjistíte, že ledovec vysílá z kotle na váš hřebínek mohutné jazyky, nezbude než si sekat stupy pěstními klíny, přijmout všechna náboženství co si vzpomenete a nechat se jistit tak leda zhora - všema svatýma. Závěr se v pohyblivých sutích spíš doplave. Taky je tam v pravé poledne na přímém slunci příšerná zima. V případě nezřícení se na ni fajn vzpomíná na zpáteční cestě, ve vagoně s klimatem drůbežárny v srpnu.

Oba týmy sestoupily ze svých hor ve stejný den, totálně vyjedli Borise Čuchnova a vyspali se v jeho ložničce. (Smrad z nás musel mít říz, protože Boris rači odešel strávic noc mimo dům.)

Jednouho slunného rána koncem srpna jsme se hnuli dolů dolinou. S hlavou napěchovanou zážitky a s žaludky napěchovanými důkazy ruské a burjatské pohostinnosti. A čím zaplnit srdce?

Trpělivě se potýkáme s roletou po proudu Irkutu a z mozku se nám do srdce setřásají přez sítko pozitivní cenzury ty hezké věci. Když roleta skončila, kdosi z nás se ohlédl. Z dálky už dobrých 40 verst na nás z nebes mrkal Věčný Sardyk. Slezli jsme z kol a jenom hleděli. A když jsem se otočil, stály přede mnou tři culící se vajíčka ve fialových sukních a žlutých přehozech přes rameno...

Nevěříte? Skončím teda realističtěji: Stály tam dva Žigulíky, hlavní láma Balgan Bazarov a dva Tibeťané, vyslanci jeho Svatosti XIV. Dalajlámy. Jeli okouknout svaté prameny do Nilovky. Lama Yelo Tulku nás podělil léčivými zrnky uryl ariavali jež světil sám Dalajlámou, vyfotili jsme se a zjevení odfrčelo. O tom, že mám zapsanou jejich adresu do Himach Pradéše, o tom nepochybujte!