Strýček Saša to zařídí

Znam jednu pohadkovou krajinu, vsemi smery sjizdnou na horskem kole. Pres potoky jsem tam vzdycky nasel brod a po vonicim koberci stepni travy, netresku, proteze a horcu, mezi skalkami a doupaty pistuch bylo lze dojet pohladit si ledovec. Jen to mi bylo lito, ze tam s nami nemohli byt vsichni kamaradi bikeri. Protoze slova a fotky se snad, mozna, dotknou vaseho srdce, ale nikdy nesvedou pokropit dusi Zivou vodou Asie, ktera si na planinach vysoko nad morem, v pruzich stepi pod carou snehovych poli a vecne mrtveho ledu, mezi vyschlymi recisti nekdejsich potoku vyvzdorovava kolobeh narozeni, smrti, prevteleni a znovuzrozeni.

 

Sdelit to nelze, prozit ano. A tak bych vas rad navedl, popostrcil a uvrtal. Asi se mi to uz jednou povedlo, na reportaz z Podkarpatske Rusi zareagovala spousta lidi. Napsali si o mapy a hlavne: letos tam uz byli. Dovolte mi proto pojmout tema vice ze siroka. Chci mluvit k tem bikerum, kteri planuji velkou vypravu kamkoliv. Zejmena pak se budu snazit do pristich radku vtesnat veskere informace, uzitecne pro cykloturistu smerujiciho do hor sibirskeho Altaje, pridam spetku zcela nekritickeho jasani nadsencova a koneckoncu vam i mohu nabidnout konkretni pomoc a sluzby se zajistenim prepravy, itineraru, map, proviantu, specialnich uprav vasich stroju pro dalekou vypravu atd.

 

PREDMLUVA

"Uz nam dlouho nikdo nenamlatil, meli bysme zas vyrazit na vychod," povzdechl si Standa z Marsova.

"Na Slovensko si teda netroufam", pravil jsem, "ale Dnestr je hezka reka. Nebo trojkombinace Afganistan, Pakistan, Tadzikistan, tam prej je fajn teplo."

Po zvazeni vizovych a dopravnich aspektu jsme se rozhodli prozkoumat cesty-necesty Hornoaltajske republiky. Nejvyssi domorody chural vyhlasil zjara svrchovanost a samodejatelnost, a my jsme byli zvedavi, jakeze to priklady tahnou nase bratrance zpod Krivane.

Rozhodla ale predevsim ochota nasich pratel z ceske a ruske cestovky poskytnout nam za velmi dobrou cenu dopravu z Prahy az do samotneho srdce Altaje (a zpet), ubytovani a proviant v Barnaulu, mapy a zkusenosti. Stejne jako vloni jsme se soustredili na vlastni cyklistickou cast a radi si odpustili dobrodruzstvi spojena s bloudenim mezi pocetnymi moskevskymi nadrazimi, s noclehem na perone treba v Amsku, se zdrzenim na nektere z menicich se hranic, s okradenim kdekoliv v teto sire zemi a tak podobne. Vrele doporucuji tuto filosofii k nasledovani. Cyklista jezdi "za levno", tak nesetrete uzkostlive na preprave. Nechte si zajistit luzka v primem vlaku, doprejte si 4 dny vleze. Ostatne ani 160 dolaru za letenku Moskva-Barnaul (3 400 km) neni tak zavratna suma. Nedopustte, aby vam transport otravil zazitky z vlastni vypravy!

Z lonska jsme vedeli, ze silnicni cyklistika v Rusku je sebevrazedna. Kde je asfalt, tam uz je aspon stredne husty provoz, pricemz propalene a neserizene motory ukoptenych aut a sajdkar vam vbrzku udelaji z hemoglobinu mazut. Silikozu nadavkem. Kdyz tedy do Ruska, tak do terenu, coz mluvi pro horske kolo nebo pro treking.

Ke vsemu jsem demokraticky rozhodl, ze to nebude zadny vylet, ale EXPEDICE! Tim se ovsem zcela meni CIL naseho pocinani. Abych na toto tema nemusel opakovane hovorit do telefonu, v obchode ci do dopisu, nasleduje mala vsuvka:

Slovo expedice po mem soudu vyjadruje opravdu predevsim cil, ucel a zamer cesty. Cilem expedice je poznavat krajinu a jeji lid, floru a faunu, celniky a policajty, zivly, bohy, uredniky a pistuchy. Vyssim cilem badatelskym pak muze byt napriklad zhodnoceni sjizdnosti oblasti, zenskych ci hustoty hostincu. Veci cti budou "prvovyjezdy" a "prvosjezdy" horskych prusmyku a kanonu. Cim vice do neznama a do obtizna smerujeme, tim vetsi ma vyprava cenu.

To nas ovsem nuti vlacet s sebou spacak (stan), proviant, nahradni dily, lekarnicku ap. Nelze proto ocekavat, ze si na expedici "zajezdime". Kdo ma chut na bajku preskakovat meze, tomu poskytnou idealni podminky ceske a slovenske hory. Na vyprave naseho milacka degradujeme na pouhy dopravni prostredek. Pojedeme zatracene setrne, aby nam, nedejboze, neklekl nenapravitelne. Jiste, v Alpach, Pyrenejich nebo ve Skandinavii servis najdete snadno. Jenze na tamnim skvelem asfaltu nemaji tluste gumy a predimenzovany (tedy tezsi) ram zadny smysl. Muzete se stokrat rozhodnout jet do Parize po polnackach, stejne to vzdycky dopadne tak, ze s baglama logicky zvolite rychlejsi povrch - asfalt. To da totiz rozum. Jsem postizeny bajkama, propaguju je, prodavam je a miluju je, ale vezte, ze pro prepravu se hodi malo. Ledaze tam, kde jsou pouze spatne cesty. Ledaze byste mirili do Altaje!

V pripravne fazi (pokud jste rozhodli, ze vase expedice bude horskokolova) doporucuji takto pripravit stroj:

• ram - peclive projit svary kvuli skrytym trhlinkam, nechat naletovat ocka a zavitove valecky pro pevne uchyceni predniho a zadniho nosice;
• pneumatiky - neojete, ne vysoky drapak, lepe vzorek s mensim valivym odporem (dopredu i "city" se slick pruhem na vrcholu) - jde nam vice o setreni silami nez o rychle sjezdy; proklouzavani ve vyjezdech je s nakladem mene caste;
• madla - hodne pruzna az mekka, radeji znicit par madel nez vlastni lokty ci zapesti;
• lanka - peclive zkontrolovat trepeni u pacek a v bowdenech, namazat, vzit nahradni;
• spalky brzdove - ne ojete, nahradni s sebou;
• draty - rozhodne 2,0 mm, docentrovat, poskozene niple vymenit, draty poskozene retezem vymenit, nahradni s sebou (napr. zasunuty v riditku);
• klipsny - rozhodne ano; pro zapojeni ohybacu kolenniho a kycelniho kloubu a pro bezpeci v brodech a kaluzich;
• sedlo - vyzkousene, mekci, nenasakave;
• packy radici - "STI" ci "accushift" nechte radeji doma, do krajin servisuprostych vozte mene zranitelne, jednoduche packy;
• naboje rychloupinaci - behem transportu budete muset stroj i vicekrat rozlozit a slozit. vsichni ucastnici necht maji zadni naboj tehoz systemu (vsichni zavit nebo vsichni kazetu UG, kazetu HG, atd.) kvuli jednomu stahovaku pastorku;
• pedaly - kovove, se seriditelnymi lozisky, lepe sroubovany nez nytovany ramecek;
• prevody - nejlehci, jake sezenete;
• nosice - urcite oba (kdyz jen jeden - na mensi vylet - tak lepe predni nez samotny zadni, rozlozenim vahy setrite kolo, lip stoupa); z trubicek jsou lehci nez z kulatiny, ale pozor na kvalitu svaru!

• Pripevnovani a sundavani brasen z nosice je prace pro vraha. pri rozborce bajku je tudiz rychlejsi sundat z ramu brasnu i s nosicem. Rozlozeny bicykl je tim taky podstatne mensi. Radi vam poslouzime specialnimi nosici s rychloupinaci upravou.
• Predni plastovy blatnik jsem opatril zasterkou, abych nemusel jezdit v galosich a misto zadniho blatniku jsem na nosic pod brasny podsunul asi 20 cm siroky pruh signalni PVC folie a nechal jej trcet dostatecne nad zadni kolo. Diky temto opatrenim (+ plastenka + pogumovane kalhoty) neprselo.

Pozn.: Pro baleni rance si vyberte studeny a destivy den, aspon nepodcenite teple a nepromokave svrsky. Hloupa angina muze ohrozit program cele skupiny, vase "hrdinstvi" by se rovnalo nezodpovednemu sobectvi.

Krom nahradnich dilu vyse doporucenych pro kazdeho ucastnika (draty + niple, lanka brzd a menicu, lepeni) jsme jeste vzali pro celou skupinu: asi 10 clanku retezu, jednoduchou radici packu, prehazovacku, dusi, loziska (kulicky) stredu a hlavy a hrst sroubku, podlozek a maticek k nosicum. Dale naradi (ve vylehcene uprave): otevrene a inbus klice podle osazeni bicyklu (sroubove hlavy vubec na kolo nepatri, taky sestihrany (c.9 a 14) je lepe nahradit), klic na pedaly pokud nemaji inbus diru, stahovak klik a pastorku, nytovacku, klice na stred, plastovou montpaku, pumpicku s nahradnim pistem.

Do vystroje a proviantu vam recnit dneska nebudu, taky o lekarnicce bude rec v nekterem dilu zdravovedneho okenka v pelotonu.

 

Kapitola I.:

TRANSPORT

Z domova na nadrazi po vlastni ose a s plnou paradou! Uz kvuli sponsorovi (v nasem pripade brnenske firmy "LeBloch-BICYKLY" a "Sonet - ALR"), jehoz napisy na tricku, cepicce nebo celence je prece treba predvest publiku prave v nasem meste. V ceskem vlaku kola pojedou hitlakem nastrojena s baglama, mozna trochu priplatite za nadvahu (Liboruv nakladni soumar vazil pul centu! - uz to pry vickrat neudela) a monstra pomuzete navagonovat.

Pred posadkou na mezinarodni rychlik predvedete na perone rozborku a stroj zmuchlate do specialne zhotoveneho pytle ze stareho zavesu, prosteradla ap. (muzete v nem pak spat nebo jej uschovat v cilove stanici).

Do letadla priplatite nadvahu, do ruskeho vlakoveho spaciho kupe zavesite ramy pod strop, kola uz nekam nacpete. Riditka ci vidlici neni treba demontovat. Vyberete mezi sebou jedince, ktery se bude vytrvale usmivat na dezurnou (dozorci vagonu), aby vam to dopusteni odpustila. Nedisponuje-li vyprava takovym clovekem, doporucovana cestovni kancelar dezurnou koupi. Pitna studena i horka voda je, potrebujete vlastni esus a caj nebo kavu. Vagon-restaurant nekdy pracuje, jindy ne, stravu na cestu tedy s sebou!

Dobrodruzne zpestreni jidelnicku nam poskytla vetsina nadrazi. "Berite kartosku!" vykrikuje zenstina s kyblem, ve kterem ma brambory varene na loupacku, v papirku drzi tri brambory uz dokonce oloupane a posypane snad cibulkou. Kdo by odolal? Dedecek nosi dve jablicka podel vlaku a nesmele se culi, vedle prvni koleje si babky dokonce zridily stanek a aktivne nabizeji kornouty s jerabinami, hlohem (nebo tak neco), slunecnicovymi seminky, mirne radioaktivnimi houbami, kvasaky, k tomu mleko.

Do letounu JAK 40 (napr. na trase Barnaul - Ust Koksa) lze nacpat 5-8 bicyklu rozlozenych v pytlich, a to za pilotni kabinu, ale az si do ni piloti vlezou. Baksis je predpokladem.

Dvoujplosnik AN 2, receny Andula (stejne jako vrtulnik) je haklivy na nalozenou vahu. Musite se predem domluvit (pohravajic si petidolarovou bankovkou) s pilotem a nejspis koupit pro bajky par mist pasazerskych. Otevrene reknete, ze je vam fuk, komu to budete platit. Chce to znalost rustiny, lokty, trpelivost a stesti nebo jednoduse sluzby dobre cestovky. Ta navic zajisti nahradni dopravu terennim autobusem, kdyz kvuli pocasi nic nelita a taky organizuje vsechna presedani.

 

Kapitola II.:

ZIZNIVA UJMONSKA STEP

JAK 40 lita z Gorno-Altajska do Ust'-Koksy asi ve 3 000 m a sleduje proti proudu stredni tok Katune. Mohutna horska reka je mlecne kalna - splachuje jemnou drt z podlozi ledovcu katunskeho hrbetu. S nosem priplesklym na okynku jak v bajkerskym peepshow vyvalujeme oci a celi nadrzeni prestavame kontrolovat sve vzruseni.

"Dive, dive! To je krasa... Dyt tam podle mapy ma cesta nebejt, ale furt je tam takova pesinka, to by se dalo!"

Sedim, cucim, fotim a snim o najate helikoptere, ve ktere litam nad Altaji a maluju cyklistickou mapu. Katun zprvu meandruje, melciny sviti svetlounce zelene, tune slibne modrocernaji - tam budou tajmeni! Pak se reka zarezava do kanonu, jehoz sjizdnost bude muset proverit jina expedice. My smerujeme vys, k pramenum.

Vpredu se vynoruji ledovce Katunskeho hrbetu s masivem Beluchy (4 506 m) a Multy (3 145 m). My jdeme na pristani k upati tech obru. Behem ctyr kruhu sestupne spiraly sleduju podivny ukaz v sirokem udoli pod soutokem Katune a Koksy, zvanem Ujmonska step. Z uzkych rokli mezi kopci jizni steny teto kotliny vtekaji do jejiho plocheho dna potoky. Jakmile se potok octne mimo sevreni kopcu, rozskoci se na plani na 5 potucku, smerujicich od sebe jako prsty roztazene ruky. A vetvi se dal, vody jim ubyva, az se behem dvou az peti kilometru ztrati, vsaknou do dna Ujmonske stepi. Nase reky vodu sbiraji a mohutni, tak jako zilni system sbira a odvadi krev. Kastachta, Terechta, Cerbek a Margala se vetvi po proudu a vodu rozvadeji jako tepny.

Mozna to bylo symbolicke privitani v srdci Altaje, sedeleni, ze voda tu tryska jako tepenna, okyslicena krev. Za rezavou brankou letiste skladame nase ore a zadame boha Bile Dcery Nebes, aby nam nedosel kyslik.

"Do sedel, panove! Startujeme!"

V Ust'-Koksa ma Katun za sebou asi 160 km toku od sveho pramene pod Velkym Berelskym a Geblerovym ledovcem na jiznim svahu Beluchy. Dva a pul dne budeme podel ni sjizdet na 303. kilometr, tj. k soutoku s Cujou. Kilometraz reky odecitame z raftarske mapky, v tomto useku vypravy mame k dispozici i barevnou stotisicovku s vrstevnicemi. Na uvod je to hned jeden z paradnich useku.

Pres Katandu a Tjungur jde prasna silnicka kouzelnymi useky v privetive horske tajze. Modrin, briza, sibirska jedle, limba, pod nimi cerny a cerveny rybiz, maliny a fura houbicek. Jedeme jak utrzeni, sotva stiham fotit, a tak plody lesa objevujeme az v tabore peterburskych alpinistu. Cpeme se a zalivame cajem, stamprdlu slivovice na druzbu. Udoli Kucerly a Akkemu (prave pritoky Katune) jsou podle nich nesjizdne a pod Beluchu by to trvalo 2 dny tam a 2 dny zpet. Nahore jsou mraky a tak od prvovyjezdu upoustime. Pristi leto si na to najmem vrtulnik, cena neni velka, zato kerosin dost casto chybi.

Za Tjungurem je to dramatictejsi, chodnik je znacen jako motocyklovy marsrut. Na 25. kilometru (reky) jsme se zasekli u caje v tabore geologu (geologicka kladiva jsme videli, ryzovaci panve na zlato nam zapreli) a tim padem jsme zapomneli uhnout od reky na uboci reky Ngulac-Tajga (2 751 m). Stalo nas to vzapeti jediny kilometr, ktery jsme behem expedice museli tlacit. Nabrali jsme dobrych 300 m vysky, pod nami rvala Katun v Akkemske prurve. Traversujici cesta je uz zpola sesuta, misty neprijemne sjizdi v suti do propasti. Na levem pritoku, ricce Kaznachta, peceme pstruhy u opustene, utulne koliby-zimniku, uplne zarostle konopim, nikoliv indickym.

Dvakrat nahoru a dvakrat dolu (u soutesky Argutske), mezitim kde se vzal tu se vzal u cesty kamenny buzek, nebo mozna "kezer" - socha bojovnika Starotureckeho kaganatu (dynastie Tugju a Tele, 3.-10. stoleti).

Ve vsi Inegen zacina zase sirsi cesta po podivuhodnych terasach morskych a ricnich sedimentu, typickych pro udoli Katune a Cuji.

Pod soutokem s Cujou, nad osadou Inja je most a kdyz jej prejedete, octnete se na hrbate asfaltce s hrdym nazvem Cujsky trakt, jedine to spojnici Altaje se zapadnim Mongolskem. Podel Cuji budeme stoupat 195 km. Je to docela snesitelne, k vzteku je akorat roletovy povrch autostrady. Asfalt strida ostry hruby sterk; kdyz to jde, tak uhybame do pruhu stepi bliz k rece. Tuhle vytrvalostni etapu si Milos a Jana zpestruji zalozenim katedry pistuchologie pri Akademii ved Jary Cimrmana a vedou spor, jestli ti syslici behaji zleva doprava ci naopak.

Konzultaci v brnenske zoo jsem pozdeji zjistil, ze to nebyla otazka tak uplne cakla. Pistucha (rusky piscucha, lat. Ochotona daurica) patri mezi zajicovite hlodavce a na zimu si susi seno v malych kupkach. Bydli v norach (dal od reky, z dosahu povodne) a pase se a sklizi bliz k rece. Pred blizicim se cyklistou pak prcha z pastvy domu, tj. zprava doleva, jedeme-li proti proudu po pravem brehu.

Osidleni je ridke a prilezitost k nakupu mleka vzacna. Navic se oblast povazlive vylidnuje. Jsme nedaleko od kazasskych hranic a tyto hory byly po staleti letnimi pastvisti Kazachu. Kdyz se Stalinovi jejich kocovani znelibilo, usadili se tu mnozi natrvalo; tvorili jiste elitu mezi altajskymi pasteveckymi kmeny. Ted ale president Nazarbajev houfuje svoje stado a svolava kazachy ze sveta domu. Z Mongolska pry prestehoval letos na statni utraty na 40 000 vernych. Proti nam, dolu z hor mirily desitky nakladaku nalozenych nabytkem, na vrchu typickou zebrovou konstrukci jurtove strechy, jine nalozene dobytkem. Exodus.

Prvnim spolehlivym zasobovacim bodem jizne od Inja je po 97 kilometrech Aktas, par kilometru nad nim uz vykukuji ledovce Severocujskeho hrbetu; tvori dlouhou jihozapadni hradbu naseho udoli. A zacina to byt pestrejsi: udoli se roztahne na dobrych 10-15 km sire, Cuja ztraci rychlost a plizi se mezi rasenilisti Kurajske kotliny. Zda se, ze dal uz muze krajina jen klesat - tak kde se tu bere tak velka reka? Za zatackou uz snad uvidime dolu do Mongolska a treba pres Gobi zahlednem Himalaj... Za zatackou se to ale zas malinko zhouplo navrch (asi 30 km), z planiny je zas uzka souteska. Vychodni svahy se suchymi rozervanymi balvany, temer bez porostu nebo se skelety mrtvych stromu, jsou priznacnou branou do jineho sveta, na planetu Kos-Agac.

 

Kapitola III.:

PLANETA KOS-AGAC

Kotlina Kos-Agac je raj bikeru, akorat ze o tom jeste nikdo nevi. Kdyz se postavite na libovolne misto, pohled na kazdou svetovou stranu vam na horizontu uzavrou hory. Horsky hrbet vlevo, pohori vpravo, pohori pred vami, vzadu hory. A pod koly step, sjizdna bez problemu, ricni brody, pak se dno zveda a jezdec si presto dal sam voli smer, zadne drny ani kere jej nezpomaluji. Jen vonici step, cim vys, tim divukrasneji kvetouci, az po skaly pokryte ledem, snehem co padal v noci na dnesek a sokol krouzici nad pastvinou je najednou niz nez jezdec...

V sedle horskeho kola stejne jako v sedle mongolskeho konika zaziva tady kazdy muz pocity stejne jako jeho prapradedek pred tisici lety, pred tim, nez se zvedl k velkemu Stehovani Narodu aby rozvratil Rim ci stanul na hore Ripu.

Nahorni planina kolem mestecka Kos-Agac ma tvar ovalu asi tak 40x90 km a po celem obvodu je uzavrena kruhem horstev. Na jih nad Tasantou vede cesta prusmykem do Mongolska, na sever sklouzava uzkymi skalnimi vraty reka Cuja, drenujici tento altajsky "Ngoro-Ngoro" do Katune a Obem po 6 000 kilometrech do Sverniho ledoveho oceanu. Vse, co z rozvodi tece na jih, by skoncilo v Indickem, kdyby se ovsem hypoteticky nezarazilo o Himalaj, ve skutecnosti to vyschne v severozapadnim vybezku Gobi a kolem cinske propadliny Turfan (-298 m).

A uprostred raje je hospoda. Coz je totez, co zazrak. V meste Kos-Agac v stolovoj u matky Ansagul se slusne vari a je tam (relativne) cisto. Jeji syn Esilzan mi nejdriv venoval kazasskou cepicku, kterou upletla jeho kazasska babicka, aby potom pozval do kina moji sedmnactiletou dceru, coz mu proslo. Po zhlednuti casti vychodonemecke kowboyky (tak jak sel a zase nesel elektricky proud) ji pozval na "diskoteku", coz mu neproslo, nebot to znelo krajne nepravdepodobne.

V tomhle horskem letovisku pak lze najmout letoun AN 2 a uletet, coz jsme jednoho rana ucinili. Za 1 dolar sasa (SSA = U.S.A.) za osobu jsme byli vysazeni o 160 km dale, mezi kopci na rece Argut, na dohled od Beluchy - tentokrat z jihu. Osada Dzazator (= kazassky Letni Sidlo) je uz kousek od cinske i kazasske hranice, na ruskych mapach se uvadi jako Beljasi. Pilot se zaprisahal pravoslavnym krizem, ze nas tu za par hodin zase vyzvedne, coz skutecne za 24 hodin splnil. Trochu jsme odpoledne zurili.

Vse napravilo pozvani do kazasskeho srubu. Snedli jsme jim pul ovce a kybl lesnich plodu a ustvali oblibeneho kone hospodarova. Libor ho na zaver rozsedl.

 

Kapitola IV.:

AKTAS-TELECKE JEZERO

Na 28 km dlouhe stoupani doporucuji posilnit se v Aktasi napriklad pecenym seletem, jez tam zive prijde na 2 dolary sasa. Ve skutecnosti o neco draz, protoze pri celonocnim rozneni je velika zizen na sampus, vodecku, sok z granatovych jablicek (to jste jeste nepili, na ten tedy uz musi byt poradna zizen!).

Kdyz je rec o jidle, dluzno podotknout, ze jsme nejen nezhubli. Se stanglou salamu, cokoladou a cca 1 kg musli lze dobre vystacit k preklenuti zasobovacich potizi a mlsnych krizi. Chleba jsme natrefili nejdel po 100 kilometrech (dvakrat i v nedeli), mleko od domorodcu (az vecer, po dojeni) nebyva problem, ale museli jsme obejit zpravidla vice chalup. Samozrejme je nanejvys potrebne vniknout do kazde otevrene jidelny (sance 1-2x za tyden) a dat si vsechno aspon trikrat. Katlet i biftek jsou hrde nazvy pro fasirku, podavaji se s jakousi kasi - pres jahly a pohanku expert nejsem. Zahadou zustalo chuti postradajici pecivo tvaru krouzku o prumeru kolem 7 cm, prodavane v igelitakach po 2-3 kg. Zpocatku jsme je roztloukali mezi dvema kameny a ulomky polykali, ba experimentovali jsme s jejich namacenim ve vode pres noc, cimz nabyly konzistence silenbloku. Clovek si nicmene zvykne.

Zklamal hlavni zamysleny zdroj potravy, totiz rybolov. Na trpytku tam ryby nesly. Domorodci muskarili a brali i deseticentimetrove pstrouzky. Reka byla snezena.

Z rybolovu jsme se ale pravidelne vraceli s ulovkem brezniku. Coz je hrib kozak, tak vytecny, az mne z nej bylo jeden cely den nanic. Asi je potreba hojneji zapijet psenicnou, ovesnou nebo jecmennou. V horach je vodka vzacna a predstavuje, zvlast ve styku s Altajci, cenne platidlo. Za dve butylky je baran, bez ohledu na inflacni vyvoj rublu.

Zminene stoupani z Aktase na severovychod pres Kurajskij chrebet je tedy dlouhe, ale ne nezajimave. Miji nekolik jezer, jen pod koly zel prevazuje zatracena roleta. Dve domorode osady, k nimz smerujeme, jsou se svetem spojeny jen touhle "tepnou" a heliporty. Nejvyssi bod cesty na prvnim hrebeni je proto nalezite vyzdoben: na spodnich vetvich vsech stromu v okoli vlaji ve vetru stovky bilych stuh, spise utrzku prosteradla, vzdavajice tak dik bohum za to, ze sem dorazil ten, kdo je tu privazal. Dnes, ci pred tydnem, za jarniho tani, za valek s dzungarskym chanatem, od veku. Staletimi se menily stromy, jeste rychleji lide, jen bile uvazce po celou dobu vlaji nemennym bozstvum. Uz pro ne nepodrezavaji dobytcata na obetistich, samani zapomneli tancit a zdalo se nam, ze lidi taky. Smaly se jenom deti.

Pod tou vyzdobou sedel bily cyklista. Jeho "Ural" vynikal jednim round talirem a vnitrnim bio-tackem tvaru svestky cca 12x20 cm, dale drevenym nosicem a obrovskou sekyrou privazanou k ramu. S nami cizinci ten vzdelany mladik logicky odmital mluvit rusky, pry budeme besedovat anglicky. No, moc toho nenamluvil. Svym zjevem nam potvrdil, co rikaji nasi horolezci a vodaci o Rusech. S tak prisernou vybavou, jakou Rusi disponuji, podavaji naprosto gerojske, vpravde obdivuhodne vykony. Tvrdim, ze to plati i o cyklistech.

Milos privazal mezi samanisticke fangle svou reklamni celenku "LeBloch", nabral do drapaku ridky kravenec, postrikal si jim zada a v oblacich prachu se zritil dvacetikilometrovym sjezdem k Ust'-Ulaganu. Do reky Baskaus tam usti reka Ulagan, je tam obchod, posta, telefon, telegraf (ty byvaji v sojuzu oddelene od posty), pekarna a Dum kultury. Stolovaja letos jeste neotevrela, pekarna nepece, od telefonu spadly draty. Aspon ty kolecka jsme v magazinu urvali.

Toto je kraj Altajcu (= Teleuti + Telengite + Telesove + Sorci + Tubalari + Celkani + Kumandinci), divokych pastevcu turkotatarske jazykove skupiny. Ta spolu se skupinou mongolskych a mandzustotunguzskych jazyku patri do kmene altajskych jazyku.

U kazdeho srubu tu stoji navic ajl, "stabilni jurta". Neni uz kocovaci jako plstena jurta Mongolu, cele je to ze dreva a kury, modernizovano terpapirem. Sestiuhelnikovy pudorys, 1-1,5 m vysoke steny a jehlanova strecha s centralnim otvorem pro kour. Nicmene uvnitr je stara dobra Asie: ohniste (ocag) s kotlikem uprostred, kolem sten postele - rodicovska se zavesem. Nad nimi koberce a kozesiny, vpravo za dvermi (v zenske casti) police s nadobim, arkyt - kozeny vak na vodu. Vlevo postroje, sedlo, sekyra, flinta.

Za dalsim hrebenem je Balyktujul - konec sveta. Strizlivi muzi se tu nevyskytuji. Ted uz vime, jak asi vypadali puvodne pysni siouxsti bojovnici, kdyz s nimi pred sto lety bili dojednavali pozemkove obchody a smlouvy o autonomii. Spiritus dela divy, at whisky nebo vodka. I proto je pocet clenu vypravy 5 az 6 treba povazovat za minimalni. Na dotaz, kudy k rece Culysman, machali ti temperamentni jezdci rukama do vsech svetovych stran. Kdyz se kvuli tomu poprali, pochopili jsme, ze Culysman lezi rozhodne tam, kam ukazuje nejsilnejsi Altajec.

S duverou jsme tedy vyrazili. Desitky chodnicku opoustejicich osadu se stejne postupne spojily v sedle prvniho hrebinku. V nem jsme se poklonili samanistickym praporcum a pronesli motlitbu k bohum tajgy, aby nam doprali projit horami a stastne nalezt "Colorado" Vychodu, slavny Culysman.

Nebot na mapach jsou dal uz jen "lvi". Pul dne nenapadne stoupame, prekvapive dobra cesta traversuje kousek nade dnem udoli od zimniku k zimniku. Jedeme po jihozapadnim svahu pohori, prevazuji tudiz louky, cim vys, tim zelenejsi. Uz to neni sucha step. Tyhle svezi alpinske louky nesou misty dokonce stopy po kose. Kam projede nakladak, tam se v lete kosi na zimu, kravy si ted muzou dojit za travou osobne. Pasou je v lete hodne vysoko nad hranici lesa, tam, kam nevedou sjizdne cesty. Bajk by tam vyjel, jenze: bili o pastvinach nevedi, s cernejma se nedomluvis, tezko rict, kolik to vezme casu a kde skoncime; domorodci jsou ozbrojeni a tam navrchu se citi neomezenymi pany a vladci. Rusi nas mockrat varovali a ja mel s sebou dceru... Konci srpen a nad ranem poletuje snih. Zustavame tedy na ceste.

Skvele pocasi, teren bez kameni, idylicka krajina - ten den se povedl. kdyz jsme se kveceru ohledli, cenil na nas sve belostne ledovce stary znamy Severocujsky hrbet, uplne vpravo dokonce gigant Belucha. Jsme od nich uz dobrych 150 km vzdusnou carou a mame zrejme nejvyssi vysku za cely vandr. Se stoupanim konci, jako kdyz utne, i travnik. V okamziku, kdy se prehoupneme na severo-vychodni svah, ocitame se ve vzrostlem pralese jedli, smrku, briz, stremeky, limby a modrinu s hustymi krovisky, kapradim a siti struzek, potucku, bazin. Asi 15 kilometru klouzeme po blate dolu, dolu. Ceka nas nejchladnejsi noc.

Rano zjistujeme, ze jsme taborili za humny pekne koliby. posnidali jsme u Altajcu sute caj, slany caj s mlekem, ubalili si cigaretu ja z jeho tabaku, on z meho, Jana prmlouvala k cvalu kone s trictvrtecnim ramem, fotim interier. Nabytkem je hromada kozesin u zdi a za dvermi polorozborena picka, ze zdi couha prkno na noze (stolek).

Jeste pul dne klesame a jsme u nej. Kanon Culysmanu je impozantni. Naklanime se pres okraj do hloubky 600 m, reka tam dole vypada jak Svratka v Prudke. Male obo signalisuje, kudy lze sestoupit. Vloni tu vystrileli ve skalni stene serpentyny, sklon tak 35-40 %. Na ostrych ulomcich skaly si koledujeme o defekt, Milosovi se povedly hned dva. Uznani opravdu zaslouzi Barumky 622x37, ktere testuje Jana na trekkingu nasi vlastni konstrukce. Je o 3 kila lehci nez muj Anlen a drzi se skvele. Fakt uzitecny bicykl.

Pet kilometru serpentyn a jsme na dne. Strasne radi bychom podrobili pruzkumu kanon Culysmanu odtud proti proudu, ale vyprava ja davno za obratkou, cas se nachylil. Tak tedy "Vzhuru dolu!". Dva dny po proudu prekrasne, divoke horske reky, pak zleva usti Baskaus, brodime ramena delty a je to tady: Telecke jezero - raj sovetskych turistu.

 

Kapitola V.:

ZACINAME KONCIT

Poradny chleba neochutname jeste nejmene deset dnu, snad se tu da jeste neco zazit, ale smutecek se vkrada. Cilova paska protrzena, to nasledujici je jen transport domu.

Ono se to lehko rekne: transport. Z jizniho konce Teleckeho jezera jsou jen dve moznosti. Vrtulnikem pres Artybas do Horno-Altajska a z te zatracene Sibire uz radsi videt jen letiste v Barnaulu, v Omsku, Moskve. Zas tak strasne drahy to neni. Snad priste, ted volim moznost c.2 - lod. ta prejizdi 80 km delky jezera denne a za levny peniz, jenze - v sezone. Cort znajet, kdy ta sezona je, protoze 27. srpna uz bylo po ni. Na protejsim brehu v usti Culysmanu kotvi jen modrorezavy skuner, veteran Velke Vlastenecke. Kapitan je Altajec, coz v nekterych z nas vyvolalo silne pesimisticke predstavy. Mrtvoly utopencu (dobytka, koni, partyzanu a rekreantu) se pry v Teleckem jezere shromazduji v urcite horizontalni vrstve ledovych jezrnich vod; nikdy nevyplavou. Jiste sikovny zpusob, jak ziskat omluvenku z delsi absence v Evrope, navic v MTB-raji. Ale prece jen jsme radeji ukecali starsiho instruktora turbazy (t.c. ji obyval sam), aby vysilackou privolal ze severniho konce jezera lod - taxi specielne jen pro nas - taky na nase utraty 4 120 rublu za 2x5 hodin plavby sem a tam. Za 2 dolary sasa jsme koupili flasu vodky a tu obratem smenili za 2 kyble brambor, 4 litry mleka a 4 stryclicky chleba, zadelavaneho ovcim mlekem. Den jsme pak stravili pripravou onech brambor na nekolikero zpusobu a jejich pojidanim toliko na zpusob cuniku, t.j. do uplneho prezrani.

Malem jsem si zoufnul, ze tentokrat odjedu z vandru bez loupeznicke historky. Napravil to dvaatricetilety opakovane trestany Gurkin Grigorij Ivanovic, ktery se na svem daleko strizlivejsim zvireti tak dlouho potuloval mezi chatkami, az mi, nejspis z nudy, slohnul spacak. Soused Pjotr mi na noc pujcil deku a podivne uzkou ztvrdlou matraci, snad upominku na jizdu spacim vozem sovetske zeleznice. Stejne jako kazdou noc se pred svitanim strhla verchofka - radny vichr kanonem Culysmanu dolu na jezero a ja jsem prvne v zivote volil velmi nestandardni usporadani postele jsa prikryt dekou i milou matraci. Rano pachatel dopaden, vak vracen.

Jeste k tem vetrum: k ranu a dopoledne tu vane vitr verchovka zhora dolu, odpoledne opacnym smerem nizofka. Souviseji s ohrevem a ochlazovanim vzdusnych spoust nad jezerem a jsou zesilovany kominovym efektem dlouheho kanonu. Podobne to bylo na Cujskem traktu - jen o par hodin posunuto na driv - zde jako ohrivaci panev fungovala Cujska kotlina kolem Kos-Agac. Obecne lze shrnout, ze v Altaji vanou ve dne vetry do kopce. Jak rikam: MTB-raj!

Prijela lod, nase lod, pro nas. Avsak jeji jedina kajuta prekvapive kypela spolecenskym ruchem. Z podpalubi k nam dolehala vune parfemu, vodky a marlborek, cinkot nadobi a afektovany zensky smich. Po ranu studeny vitr srazel na palubu vyfukove smrady vylagrovaneho dieselmotoru a tak jsme se tam dusili nerusene sami. Hral nas pocit, ze nase silici ceska koruna umoznila tem prostym ruskym papalasum radostnou vyjizdku a ze ani ctyri rusti turiste, kteri s nami v lagru na lod cekali, nas nehodlaji zahanbit placenim sveho podilu. Kdyz jeste kapitan drze zadal o tisicovku vic, byli jsme dohrati dokonale. Konecne jsme si pripadali jako Americani ve svete.

 

Kapitola VI.:

V PODHURI ALTAJE

"Silnicni" etapu Artybas - Kebezen - Tyloj - Coja - Kyzylozek - GornoAltajsk je mozno i vynechat. Priserna "silnice" podhorskou tajgou poskytovala podobny vyhled jako zelenice: brizy vlevo, brizy vpravo. Do lesa jsme zkusili pesky proniknout, bez vysokych holinek to ale neni radno. Je to svyn zpusobem krasny a zcela panensky prales s vysokym mechem, preslickami, kapradim a krovinami (divoky rybiz, angrest, zemelost, brusinka, malini a ostruzini - ty nejedle nepocitaje), z vetvi sibirskych jedli visi metrove praporce lisejniku. A vsude to cvachta. Vsi vzdalene 30 a vice kilometru.

Odmena prisla v podobe lijavce. Prehnal se protivetrem pres nas a z vrsku nam pak nabidl bozskou duhu nad nekonecnym pralesem. Tak nejak si predstavuju Amazonku.

Dalsi den prinesl povyrazeni ve vsi Tunza asi 4 km za Cojou. Po ranu nas na silnici obklicila zatracene vesela spolecnost, s podivem nebyli v teplakach. Nacpali nas do domecku a tam jsme se uz cpali my, dobrovolne. Byli jsme na ruske svatbe. Tri dny se tu pije a ji a pije, toto byl den druhy. Zbylo na nas: vodka, ucha, golubci, vodka. Slanecci, caj, dorta, vodka, sobi maso, plnene papriky, vino, pirozky, zakusky, vodka. Mili kamaradi mi zas prenechali cest pronaset zdravice, odpovidat na pet otazek najednou, pripijet na Altajsko-ceske pratelstvi a na nevestu, tancit s matkami. Tudiz jsem toho nestihl zhltat zas tak moc.

Trat Coja - GornoAltajsk ma jakstaksni asfalt, taky vice vesnicek a v mirnem opilstvi ubehla utesene. Telefonem jsme si na zitrek objednali z Barnaulu bus-taxi nasi pozorne cestovni kancelare, vypustili nekolik rychlych spuntu a prenocovali mezi zahradkami za ministerstvem vnitra. Hlavni mesto Svrchovane Hornoaltajske republiky je regulerni vesnice, ovsem dva paralelni hlavni prospekty jsou asfaltovany, maji tam hotel a pred nim Vladimira Iljice, jak vycitavym gestem ukazuje na tu spoust. A z perfektniho mleka vybornou zmrzlinu, na trhu seminka ze sosnovych sisek, ze slunecnic a dyni, mraky sportovnich botek znacky AdAdis a ABidas, cepice z prave umele kozesiny pro naivni Americany - brnaci ji mozna znaji z expedicni vystavky v nasi vyloze.

Ten den jsme definitivne sesedli, na budikach bylo 1 000 km v terenu vpravde horskem. Mohlo zacit prset. Nejen lide, ale i bohove nam byli nakloneni po celych 20 dnu. V cervenci tu pry prselo petkrat denne, v srpnu v Rusku a Kazachstanu lijaky, kartoska zplesnivela. A my jsme vytahli plastenky trikrat a ani to nestalo za to. Altajci neprijali Krista ani Buddhu, veri dal ve sve stare dobre bohy hor, stepi, rek, slunce a povetri, stad, rodu. V co jineho veri biker, nez v hory, stezky, strane a prusmyky? Spolecna bozstva jsem navic neopominal zavazovat si pravidelnymi obetmi; postupne jsem poztracel a zapomnel ponozky, tabak, stanove koliky, sestku inbus, stanovou tyc, buzolu, dil udice a utrhl ctyri trpytky. Zapomnel jsem tam i srdce sveho pul. Pro mou milou ALTAJ. Diky bohum (a sponzorum!)!

Dalibor Lebloch

 

Podekovani: Tato reportaz mohla vzniknout zejmena diky panu docentu Schroderovi z brnenske neurochirurgie, ktery mi v kvetnu bravurne odoperoval plotynku, diky pani Galine Alexandrove, ktera nam vsem byla mamou a diky sponzorskemu pochopeni firem "Sonet-ARL" a "LeBloch-Husovice".